Jak se zbavit vrásek na botách?

“Ahoj,
Na boty používám napínáky (ne ty ”cedrové“, ale i tak je na nich kůže při použítí napnuta), ale stejně se mi na nich hned udělají ”vrásky“, tím mám na mysli stopy na kůži na špičce v místě, kde se bota při chůzi ohýbá. Většina z mých bot má dlouhou a celou špičku bez prošívání. U všech bot se mi viditelné ”vrásky“ udělají již při prvním použití. Přestože pak hned použiji napínáky, tak je to na nich už pořád vidět. Existuje nějaký způsob, jak se těch ”vrásek“ zbavit?”

Existuje několik faktorů, které míru vrásnění určitým způsobem ovlivňují. Vždy bude záležet na konkrétní situaci – jak bota sedí, z jaké kůže je vyrobena a na tisíci dalších věcí. Rozdíly mohou být patrné i mezi levou a pravou botou stejného páru.

Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias
Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias

Typ boty

Zjednodušeně se dá říci, že boty s hladkou špičkou (tzv. plain toe) a boty střižené z jednoho kusu kůže (wholecut), se budou vrásnit více. Mokasíny oproti nim o něco méně. Konkrétní výsledek bude ale záviset na řadě dalších faktorů. (Pokračování textu…)

4 důvody, proč nenosit barevné tkaničky

Za posledních pár let jsem prošel mírným názorovým vývojem, co se různých částí oblečení týká. Již kompletně nezavrhuji džíny a tenisky, od barevných ponožek jsem se přesunul k jednobarevným a stejně tak už nemám ani jedny barevné tkaničky. O těch bude dnešní článek.

Myslím si, že barevné tkaničky prostě nejsou pěkné. Nepřidávají celku žádnou estetickou hodnotu, spíše ho vulgarizují. Pěkné a vyleštěné boty zbytečně shazují, k obleku se nehodí, obecně nejsou potřeba.

Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin
Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin

Když už jsem to ze sebe dostal, můžeme to probrat s chladnou hlavou. Mám několik argumentů, po jejichž přečtení snad své stávající barevné tkaničky z bot vyšněrujete, případně nebudete smutnit, že žádné nemáte. (Pokračování textu…)

Alois Holiš: Dělám to pro lidi

S panem Holišem, ředitelem firmy Janek,  jsem měl možnost potkat se v Rožnově pod Radhoštěm v sídle společnosti. Udělal na mě dojem dobrého, poctivého a možná příliš skromného podnikatele. Povídali jsme si o výrobě košil na míru, pozici Janka v Čechách i zahraničí a sebevědomí nás mladých. Předávám mu slovo.

Alois Holiš 3

Původní profesí jste ekonom, jak vás napadlo pořídit si fabriku na košile? Čistě obchodně, nebo vás táhlo srdce?

(smích) Po pravdě, celé moje rozhodnutí bylo o tom nedělat od rána do večera na cizím, ale na svém. Tenkrát (rok 2001) jsem měl velmi lukrativní místo a o peníze mi až tolik nešlo. Byl jsem mladší a šel jsem do toho po hlavě, rizika jsem ale trochu nedomyslel. Koupil jsem firmu, která nebyla v dobrém stavu. Výsledky nebyly špatné, ale… Nebylo to o ideálech a o díře na trhu, šlo o profesní důvody, chtěl jsem zkusit něco sám. To, že můj děd byl vyhlášený krejčí, který šil perfektní obleky, s tím tehdy nesouviselo. V průběhu 15 let jsme vybudovali snad největší výrobu pánských košil na míru u nás. Podařilo se nám dostat do Czech 100 Best a každým rokem se posouváme v žebříčku nahoru. Letos jsme skončili někde kolem 40. místa.

Všichni nemohou jen prodávat – někdo musí i vyrábět

Tato historie mě velmi zajímá, už jsem se dozvěděl, že jste fabriku koupil v roce 2001. Předtím už to nějak fungovalo?

Fungovalo, firma byla založena v roce 1990 člověkem, který košile do té doby nikdy nedělal. Viděl na místním trhu díru a tak ji zacelil, ale hlavně šil konfekci pro značky do ciziny. Tehdy tady byly různé značky, které Vy si už ani nemůžete pamatovat. Šohaj – to ještě nějak existuje, Joka, a plno dalších. Košile se většinou šily pro vojáky a to, co tady bylo, bylo otevřeně řečeno katastrofální. Češi byli tehdy levná pracovní síla. Tak okolo roku 2000 to skončilo a všichni odcházeli šít dál na východ. My jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Zaměřili jsme se proto na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, po kterých byla ve světě poptávka. Věděl jsem, že s levným dovozem se soupeřit nedá. Téměř úplně jsme opustili konfekci – začali jsme šít měřenky a to zachránilo výrobu i značku. Obrovský problém je v tom, že brzy nebudou šičky – školství nám nové nevychovává a věkový průměr švadlen nám tak roste. (Pokračování textu…)

Dobré mravy do každé knihovny!

9711256_full
Autor knihy Dobré mravy, Asfa-Wossen Asserate

„Pán smrtelnou úzkostlivost zbohatlíka, že bude buď „underdressed“ nebo „overdressed“, vůbec nezná. Když náhoda způsobí, že je oblečen nesprávně, neutrousí kvůli tomu ani slůvko vysvětlení. Není to důležité. A ono to opravdu důležité není, jenom to ještě málokdo pochopil.“

Na lexikony společenského chování se ze zásady dívám s dostatečnou opatrností. Není mi totiž sympatické, jak strohé knížky to mnohdy jsou. Obsahují hromady zákazů a příkazů, které vysvětlují jen okrajově, nebo vůbec. O to víc mě nadchly Dobré mravy – kniha, která nepřikazuje, ale vysvětluje, nebere se vážně, vše přesně zasazuje do kontextu. Rád bych Vám je proto doporučil.

Jiné jsou už osobou autora – Asfa-Wossen Asserate je totiž prasynovcem posledního etiopského císaře Haile Selassieho I. Jak sám říká, evropské mravy se mu popisují dobře díky tomu, že je pozoroval zvenčí – část mládí strávil v Německu. Měl tak možnost srovnávat v té době již narušené evropské konzervativní zvyky s divokou etiopskou kulturou, kde měly v době jeho mládí své místo kmenové rituály; pro Evropana děsivé i romantické zároveň.

„Vždy jsem příjemně překvapen, když ve Francii někdo opouští společnost s poznámkou: „Je vous laisse – opouštím vás“, aniž by pro to sděloval důvody, samozřejmě důležité, které by ospravedlňovaly jeho odchod. Kdo vyžaduje ospravedlnění, ten také musí připouštět lži, tak jednoduché to je.“

Poslední etiopský císař Haile Selassie I. Zdroj: www.guardian.co.uk
Poslední etiopský císař Haile Selassie I.
Zdroj: www.guardian.co.uk

Kniha se sice snaží vysvětlit, co je přijatelné a co ne a jak by se měl člověk v jednotlivých životních situacích zachovat. Nedělá to ale prostřednictvím příkazů. Místo toho kličkuje okolo jednotlivých zvyklostí, rozebírá je z té či oné strany, hlavně ale vysvětluje jejich širší kontext. Hovoří o tom, jak se vyvinuly, jak v tehdejším uspořádání společnosti fungovaly, jak moc jsou pro nás směrodatné dnes. Na mnoha místech odmítá koncept gentlemanského chování jako prostředku ke zbohatnutí a proniknutí do vyšších společenských tříd.

„Kdysi jsem s jednou velice elegantní přítelkyní vešel do obchodu, kde jsme koupili cosi, co bylo vloženo do krásné tašky. Já ji chtěl samozřejmě vzít, ona ale trvala na tom, že ji ponese sama: „Nechci jít po ulici s mužem, který nese igelitovou tašku.“ Uznávám, že tato slova chovám v nejpříjemnější vzpomínce.“

V jednotlivých kapitolách se tak dočtete například o evropském ideálu dámy, o nonšalantnosti a pozornosti, o jednání s nepřáteli, o oblékání, řešení problémů, o předávání darů, nebo třeba o úpadku mravů v totalitních režimech. Některé pasáže vyloženě hladí na duši – žít ve světě, který je blízký ideálům autora, by bylo osvěžující.

„Člověk, který má způsoby, zapomíná, jak mu kdo ublížil. Prostě si nedokáže nepřátelské činy vůči své osobě zapamatovat tak dobře jako přátelské.“

Kniha je psána z pozice konzervativce. Určitě to ale není na škodu – naopak. Jeho staromilství je příjemné, není vyhraněné. Na autorovi je navíc patrná velká utříděnost postojů a sečtělost. Pokud s výše uvedeným alespoň trochu názorově souzníte, přečtěte si je. Nebudou Vás nudit a stejně jako já si díky nim leccos ujasníte. Mnohem víc, než z leckterého desetikilového lexikonu. Pořídíte je třeba zde.

dobre_mravy-600x600

Máte vlastní oblíbenou publikaci o způsobech? Vyhovují vám spíše výčty, nebo se shodneme?

Justin „Shoe Snob“ FitzPatrick: Bez důvěry ve svou vizi bych dávno selhal

J-Fitz-Edition-Shots3

Jméno Justin FitzPatrick vám možná až tolik neříká, vsadil bych se ale, že Shoe Snoba znáte velmi dobře. Minimálně z videí, kde leští boty. To ale zdaleka není jeho hlavní činnost – boty totiž vyrábí pod vlastní značkou. A právě příběh toho, jak k ní přišel, je nebývale inspirativní. Řekl si, že před spuštěním vlastního projektu bude nabírat zkušenosti. Tato přípravná fáze mu trvala šest let a zavedla ho do nejrůznějších koutů světa. Prošel si tak obchodem s pánskou obuví v USA, desetiměsíční praxí u Stefana Bemera, italského výrobce prvotřídních bot, pracoval i v Gieves & Hawkes na londýnské Savile Row. Až se mu to podařilo dotáhnout a cíl mít svou vlastní značku splnit. Byť o trochu později, než si představoval. Nyní si boty značky J. Fitzpatrick můžete koupit online nebo ve 3 kamenných obchodech.

Naplnění vašeho snu o vlastní značce bot předcházela hodně dlouhá cesta. Jak jste se během ní motivoval? Nechtěl jste to někdy vzdát?

Jednou jsem v životě hodně selhal a nedosáhl snu, který jsem si vytyčil. Tehdy jsem si řekl, že se to nebude opakovat, ať to stojí, co to stojí. Pak tu taky byli škarohlídi, kteří nevěřili, že to dokážu. Motivovalo mě ukázat jim, že se pletou. Pak tu samozřejmě byla má rodina, která mě všemožně podporovala. Věděl jsem, že to můžu zkusit jenom jednou, tak jsem to chtěl udělat pořádně. Hlavně jsem ale věřil sám sobě, svojí vizi. To bylo to nejdůležitější. Nebýt sebedůvěry, tak bych selhal znovu.

j_fitzpatrick_footwear_hero_june-13-14-5862_2048x2048

Jak je to vlastně s tím snobstvím? Občas si procházím váš blog a když narazím na negativní reakci, je to většinou právě narážka na to, že to se snobstvím ohledně bot přeháníte. Jak s takovou reakcí pracujete?

Nenechám se tím moc obtěžovat, nemůžu si přeci myslet, že se zalíbím všem. Jsem si vědom své vlastní integrity a toho, že dělám věci poctivě, negativním reakcím lidí, kteří je píší snad jen proto, aby se oni sami cítili lépe, se proto mohu jenom smát. Naštěstí je takových jen málo, převážná většina komentujících mi vyjadřuje podporu. Kdybych se špatnou reakcí nechal vyvést z míry, tak bych vážně v téhle branži neměl co dělat. (Pokračování textu…)

Jacky Damwani: Dnes jsou obleky levnější než v 90. letech

O Suit & Me jsem věděl už nějakou dobu hlavně z jejich reklam na Facebooku. Nevěděl jsem ale, kdo za touto firmou stojí, jaká je jeho historie, ani jak obleky šijí. Tak jsem spojil příjemné s užitečným a při měření se na dvouřadé recenzní sako jsem udělal s Jackym Damwani rozhovor.

DSC_0760_web

Z Bombaje do Prahy

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Bombaji, tam jsem vystudoval a poté začal pracovat pro textilní firmu svého strýce. V oboru jsem už od dětství, od nějakých čtrnácti let jsem u něj brigádničil. V podstatě jsme dodávali látky – velkoobchodně i koncovým zákazníkům a výrobcům obleků. Později jsem si i v Honkongu v oboru látek, barev a módního návrhářství udělal certifikát.

Do Prahy jste tedy šel hlavně kvůli obchodu..

Ano, osobní důvody v tom nehrály roli. Byl jsem tehdy ale mladý, bylo mi nějakých dvacet, ani jsem nestihl vyzvednout vysokoškolský diplom. Museli jsme expandovat.

Vyráběli jsme sice v Hong Kongu, ale potřebovali jsme odbyt v Evropě, takže jsme se vydali na cesty. Můj bratr dělal nějakých zhruba sedm zemí, například Švýcarsko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, další člověk si vzal Rusko a tu oblast. Já se přidal v roce 1994 a na starost jsem dostal Českou republiku a okolní země – Slovensko, trochu Rakousko. Základnu jsem si zvolil tady. Jsem tu už jednadvacet let. Domů jezdím jen na dovolenou, navštívit rodiče, občas cestuji s bratrem.

Jaké byly začátky? Kdo tvořil vaši klientelu?

V začátcích jsme tu prodávali hlavně zahraničním klientům. Zhruba 90 % byli cizinci, zbytek Češi. Takhle to bylo zhruba do roku 2000. Ani jsme na Čechy v té době nemířili, neměli totiž tolik peněz. S výjimkou těch nejbohatších. Zahraniční manažeři velkých firem ale postupně odcházeli a předávali pozice domácím. Ti si pak řekli, že by se jim hodil pěkný oblek a přišli za mnou. Postupně se to ale obracelo a měnilo, 90 % mých současných klientů jsou Češi, zbytek cizinci. Posledních deset let bylo v tomhle ohledu vážně skvělých a dynamických. Češi se postupně naučili nosit obleky a mají na ně peníze.

Na kolik u vás v devadesátých letech takový oblek vyšel?

Zhruba na 14 až 15 tisíc. Dnes jsou dokonce levnější. Hlavně díky tomu, jak se zvýšila poptávka, díky tomu oblekovému boomu. Široká veřejnost se o obleky začala zajímat – částečně i díky webům jako Muži v Česku, to tu dřív vůbec nebylo. (Pokračování textu…)

Jak rozchodit nové boty

Člověk by si myslel, že když dá za své první rámové boty 6 tisíc korun, měly by být pohodlné jako bavlnka. Rámové boty pohodlné jsou, ale nejdříve musíte překonat úvodní fázi rozcházení. Bude lepší nebo horší podle toho, jak přesně odpovídá tvar boty tvaru vaší nohy. Pokud máte vyšší nárt nebo širší chodidlo jako já, potrpíte si více.

Zdroj: parisiangentleman.tumblr.com
Zdroj: parisiangentleman.tumblr.com

Ve svých prvních botách jsem trpěl hned od druhé minuty, co jsem je měl na sobě. Říkal jsem si, že to přece není možné, abych je vydržel nosit celý den. Ale překonal jsem úvodní rozcházecí fázi a dnes? Nejpohodlnější boty, které mi sedí od prvního okamžiku, kdy si je obuji. (Pokračování textu…)

Tak trochu jiné kalhoty

Stává se mi každý den, že se zamiluji do určitého kusu oblečení. Většinou to jsou boty, méně často kalhoty nebo saka. Udělám si radost, pokud tato zamilovanost trvá delší dobu a daná věc není úplně mimo mé finanční možnosti. Takovou radost jsem si udělal před Vánoci s kalhotami od Suitsupply.

Otázka pohodlí

Asi jste si všimli trendu posledních let v oblasti kalhot – zužování. Někdy až na neúnosnou mez (hipsteři v super-upnutých džínách). V módě (a stylu) se všechno cyklicky opakuje, proto bude jen otázkou času, kdy se zase naplno projeví trend rozšiřování. Určité záchvěvy už proběhly, ale stále to není ono.

Z úzkých kalhot nejsem příliš nadšen z prostého důvodu – mám rád své pohodlí. Některé části těla prostě začínají v upnutějších kalhotách tlačit, když člověk značnou část dne sedí. Proto se snažím najít ideální poměr šířky a pohodlí – tak aby kalhoty nepůsobily stařecky, ale zároveň byly dostatečně pohodlné.

Část lidí, kteří by si na sebe oblek nikdy nevzali, tvrdí, že džíny a triko jsou jim mnohem pohodlnější. Upřímně: dobře padnoucí vlněné kalhoty jsou 100x pohodlnější než džíny. To jen tak na okraj.

Z trpaslíka obrem aneb Důležitost proporcí

Kalhoty mají jednu důležitou roli – vytvářejí siluetu člověka. A se siluetou se dají dělat velké divy. Minimálně se můžete dělat vyšší, nežli jste, což se kupříkladu mně docela hodí.

Stejný efekt prodlužování nohou, který funguje a je velice žádoucí u žen, totiž může zafungovat u mužů. Ne že bychom snad potřebovali, aby ženy byly paf z našich nekonečných nohou, ale minimálně iluze výšky nám pomoci může.

Zdroj: guerreisms.com
Salvatore Ambrosi v kalhotech se zvýšeným pasem. Zdroj: guerreisms.com

Trendy nám v tomto ohledu vůbec nepomáhají – pas se v souvislosti s bokovými džínami a prominencí opasků snižuje již od (mé) nepaměti a kalhoty sahající do skutečného pasu (nejužší místo trupu nad boky zhruba na úrovni pupíku) dnes vypadají na mužích nepatřičně a staře. (Pokračování textu…)

Kam v Londýně za pánskou módou

Pavel a já jsme v posledních měsících nezávisle na sobě navštívili Londýn. A i když to povětšinou znamená muzea, parky, papírové kornouty na hranolky a čekání na déšť, říkali jsme si, že by bylo přínosné shrnout naše společná doporučení týkající se Londýna a pánské módy. I v tomto ohledu se totiž návštěva vyplatí.

Jermyn Street

Zdroj: http://www.cosmobutler.com/
Zdroj: http://www.cosmobutler.com/

Tradiční košilářská ulice v srdci Londýna, co by kamenem dohodil od Picadilly Circus, by měla být vaší povinnou zastávkou. Nenavštívit Turnbull & Asser by byla svatokrádež. Čas si vyhraďte i na boty – alespoň Church’s, příjemná pro mě byla i zastávka v Crockett & Jones. Nezapomeňte se zastavit v provoněném krámku Taylor of Old Bond Street, za návštěvu určitě stojí i Charles Tyrwhitt a T.M.Lewin – v obou se vám dostane velmi vřelého uvítání od nápomocného personálu. (Pokračování textu…)

7 gentlemanských bodů Franka Underwooda

Frank Underwood je postavou z výborného seriálu House of Cards. Jeho role se s bravurou zhostil Kevin Spacey. Pokud ještě nesledujete, vřele doporučuji začít.

Prezident, který perfektně ovládá svůj šatník. Příjemná představa, že? Jakkoliv je jižanský demokrat Frank Underwood ve svých metodách trochu neortodoxní, jednu věc mu upřít nejde. Jeho styl je v mnoha ohledech učebnicový. Pojďme si říct, co dělá tak dobře.

1) Přemýšlí při výběru košile

Zdroj: http://www.telegraph.co.uk/
Zdroj: http://www.telegraph.co.uk/

Dobře si uvědomuje, že má kulatý obličej a krátký krk. Proto volí protáhlé límce se sevřenými špičkami, které tuto estetickou nedokonalost vyrovnávají. Přidává mu to na vážnosti, vypadá seriózně a na krk se mu nikdo ani nepodívá.

2) Je věrný britské módě

Bílá košile – Frankova jistota.

Výhradně nosí Burberry. S jedinou výjimkou – občas totiž sáhne po obleku Ralph Lauren. Zajímavý je v tomto ohledu jeho přerod. K luxusnímu Burberry se totiž přiklonil až potom, co vstoupil do Bílého domu. (Pokračování textu…)