Život & Zkušenosti

Jak se ze mě stal voják záložák

Možná jste kdysi dávno zaznamenali článek o tom, jak se snažím stát mužem. Tehdy jsem psal o prvních krůčcích, dnes to bude o větším skoku. Od března je totiž ze mě totiž záložák – voják v aktivní záloze. Byla to dva roky trvající cesta… První vnuknutí jsem dostal jednoho víkendu, který jsem trávili na chalupě u kamaráda. Staral jsem se …

Jak se snažím stát mužem

(Tento článek jsem napsal už v listopadu 2016, ale trochu otálel s jeho zveřejněním. Tak jen prosím berte v potaz, že jeho obsah odráží realitu před 5 měsíci.)

Když jsem před rokem v červenci psal o tom, že je nejdříve potřeba být mužem, až pak gentlemanem, myslel jsem to vážně. Ta myšlenka mě zasáhla opravdu hluboko, ale nějakou dobu trvalo, než se začala materializovat i v mém životě. “Stát se mužem” není tak jasně definované jako pravidelně cvičit nebo brzy vstávat, už jenom přesné určení toho, co ta mužnost má obnášet, je problematické. Natož to pak uvést do praxe. Každopádně se o to pokouším a v tomto článku bych se s vámi rád podělil o svou dosavadní cestu.

1. část putování – Vnuknutí z The Art of Manliness

Myšlenku vůbec se vydávat na nějakou pouť za mužností mi vnukl článek na The Art Of Manliness. Skrz něj jsem se proklikal k celé další sérii o maskulinitě, kterou jsem pročetl tam a zpátky, dokonce si i koupil knížku, ze které články vycházely – The Way of Men od Jacka Donovana. Byla to pro mě taková terapie šokem. Teze o ochraně před nepřáteli, souboji s ostatními a vůbec i koncept vítězství (a s tím související porážky) mi byly cizí.

gun-room-books

Odmala u mě převažoval rozum a mírnost oproti síle a mužnosti. Nikdo by o mně asi neřekl, že jsem se projevoval extra jako chlap. Prostě jsem to neměl v krvi. Postupně to ale ve mně zrálo, trvalo to několik měsíců, až se ale všechno začalo skládat dohromady a dávat do pohybu. (Pokračování textu…)

Tradiční shrnutí roku 2016

Už čtyři roky mám tradici na přelomu roku, kdy sepisuji svoje roční shrnutí. Je to pro mě ideální příležitost se trochu ohlédnout a někdy si i vůbec vzpomenout, co se celý rok dělo. Bývám poměrně hodně otevřený, což někdy lidi překvapuje, ale mně to problém nedělá. Popisuju tam nejen osobní život, ale i jak se dařilo Gentleman Store a John & Paul. A když navíc píšu nejen o tom dobrém, ale i špatném jako minulý rok, může to spoustě lidí pomoct a inspirovat je.

Tady na blogu jsem o tom zatím nedával vědět, dávám vždycky odkaz jen na svůj Facebook a Twitter, ale říkal jsem si, že by vás to taky mohlo zajímat. Bývají to populární články, ten z roku 2015 má přes 3000 přečtení. Překvapivě je nepíšu na žádný ze svých blogů, ale na server Medium.com, protože se tam dá text lépe kombinovat s obrázky a výsledek vypadá hodně dobře. Jen jsou pak ta shrnutí pro ostatní hůř dohledatelné, tak je musím sdílet i přes ostatní kanály.

(Prozatím) všechna roční shrnutí:

(Je hrozně vtipné sledovat ten meziroční vývoj. I pro mě.)

 

Z iPhonu na Alcatel aneb Cesta tam a zase zpátky

Představte si ten nejlevnější a nejhloupější telefon, který jde dnes koupit. Stojí 400 Kč a vyrábí ho Alcatel. Tak přesně ten jsem používal poslední 2 měsíce. A byly to nejlepší 2 měsíce za hodně dlouhou dobu.

Můj první iPhone byl 3G. Pak jsem měl čtyřku, pak pětku. To je nějakých zhruba 6 let, stokrát denně, každý den. Až jsem si vypěstoval solidní závislost. Taková ta klasika – usínáte s ním, probouzíte se s ním, vytahujete ho z kapsy v každou volnou minutu každého dne.

A i když se občas objeví článek, ve kterém autor nadšeně evangelisticky píše o tom, jak je to super obejít se bez iPhonu, jak se vzdal internetu nebo sociálních médií, s trochou skepse si říkáte, že to přece nemůže být zas tak super. Vždyť se přece nic neděje. Notifikace sem, notifikace tam. Aspoň jsem v obraze.

Ale děje se toho hodně. (Pokračování textu…)

5 chyb, kvůli kterým jsem přišel o desítky tisíc

Jedním ze znaků dospělého muže by měla být všeobjímající soběstačnost. Tedy schopnosti uživit se, žít sám, vyprat si, vyžehlit si, uvařit si a poradit si ve většině situací. Jednou ze složek soběstačnosti je mít pod kontrolou vlastní finance. A v tom jsem nadělal spoustu chyb, o které bych se s vámi rád podělil, abyste se jich v ideálním případě mohli vyvarovat.

1) Žít si nad poměry

To je největší prohřešek, který se zároveň nejhůř napravuje. U mě to bylo z několika příčin:

a) Měl jsem starší a úspěšnější přítelkyni, které jsem se chtěl vyrovnat. Po svém otci zastávám možná hloupé přesvědčení, že ve vztahu by měl muž vydělávat víc peněz než žena.1 Proto jsem měl alespoň potřebu vydělávat více peněz. Problém byl v tom, že při budování firmy se vynaložený čas zhodnotí až za nějakou dobu a neexistuje tam přímá úměra odvedené práce a měsíčního příjmu. V začátcích bohužel, později bohudík.2

b) Cítil jsem jistý tlak na to kupovat si nové a nové věci, abych měl o čem psát na blogu. Problém psaní o pánské módě je v tom, že si s teorií nevystačíte donekonečna. Důležitá je praxe a tu získáte nejčastěji kupováním si věcí a jejich nošením, což dost leze do peněz. Toto přesvědčení mě naštěstí opustilo poměrně brzy.

c) Poměřoval jsem se se staršími lidmi a kvůli tomu jsem se odpoutal od toho, co je v mém věku normální. Není to Café Savoy, je to menza. Jakkoliv může být poměřování se se staršími lidmi přínosné a motivační, v oblasti životního stylu to dobrá strategie není. Jde o drobnosti, které se nasčítají. Třeba o stravování se v restauracích místo vaření si doma a ježdění Uberem místo tramvají.

d) Myslel jsem si, že na to mám. To souvisí s dalším bodem – jednoduše jsem zavíral oči nad tím, jaký je můj skutečný měsíční příjem a jaké mám výdaje.

2) Nepřehledné účty a zavírání očí

Pokud máte jeden bankovní účet a stálý měsíční příjem, je situace poměrně jednoduchá. Já měl bankovní účty dva, kreditní kartu a navíc kontokorenty. V začátcích jsem ještě směšoval osobní a firemní peníze, takže výsledkem bylo totální babylonské zmatení účtů. Neměl jsem absolutně přehled o tom, jaké jsou mé měsíční příjmy a výdaje. Tušil jsem, že výdaje budou zřejmě vyšší, ale nevěděl jsem přesně o kolik a raději před tím zavíral oči.

3) Půjčování si na spotřebu

Klasická past na nižší a střední třídu, do které jsem se bohužel chytil také. Na mou obranu: nepůjčil jsem si čistě na spotřebu, ale část úvěru, který jsem si vzal, jsem použil na spotřebu a část na podnikání. Půjčovat si na spotřebu je opravdu největší hloupost, která může být, a vykrystalizované myšlení typu “mám na to nárok”. Samozřejmě bolí si přiznat, že na něco člověk nemá. Prostě nemá. Když jsme z každé strany živeni představami, že stačí chtít a můžeme mít cokoli, ale není to tak. Z této kognitivní disonance, neboli rozdílu mezi našimi představami a realitou, plyne spousta problémů.

4) Využívání kreditky

Říká se, že kreditka je dobrý sluha, ale zlý pán. Dovolím si oponovat: v našich podmínkách není ani příliš dobrým sluhou. Nedá se na ni dost dobře sbírat nic natolik hodnotného jako třeba míle do věrnostních programů aerolinek, maximálně ušetříte pár korun měsíčně. To se samozřejmě může hodit, ale riziko s nimi spojené je příliš vysoké. Pokud nejste hyper-asketické povahy, není důvod vystavovat se takovému pokušení.

Princip kreditní karty nemusí být každému známý, proto krátce vysvětlím: kreditní karta je forma úvěru od banky s určitým rámcem. Ideálně by měla fungovat tak, že během měsíce platíte místo své debetní karty (která čerpá peníze z vašeho účtu) kreditní kartou (tedy používáte peníze banky, půjčujete si). Pokud vyčerpanou částku za daný měsíc uhradíte v rámci tzv. “bezúročného období” (např. 21 dní), neplatíte nic a můžete těžit z výhod – např. slevy u obchodníků, vrácení % z nákupů a podobně.

Problém nastává, pokud celou částku v bezúročném období nesplatíte. To se může stát snadno: podlehnete pokušení a koupíte si o boty víc (protože můžete!), máte nenadálé výdaje, důvodů je spousta. V takovém případě začínáte z vyčerpané částky platit úroky klidně ve výši 20 % p.a. To je dost.

Když se včas vzpamatujete a kreditku doplatíte, škody nejsou tak velké, ale když měsíc za měsícem klesáte stále hlouběji, už se nemusíte vyhrabat ven. Z minimální splátky pak klidně polovina padne jen na úroky.

5) Nevyjednávání

Od přírody nejsem úplně podnikatelský typ. Proto je ohromné štěstí, že jsem se spojil s Honzou Moravčíkem, který naší dvojici podnikatelské schopnosti dodává. Má na starosti veškeré vyjednávání s dodavateli, které nám už ušetřilo/vydělalo desítky tisíc korun.

Bonus: Co se mi povedlo

Z jedné věci ohledně svých financí přeci jen radost mám. Zejména na Honzův popud se mi podařilo kompletně oddělit osobní a firemní peníze, což může znít jako samozřejmost, ale pro mě nebyla. Už více než rok proto máme jasně dohodnuto, jaké částky si měsíčně budeme vyplácet (a nejsou to žádné závratné sumy), abychom firmě umožnili co nejrychleji růst. Někdy proto v nadsázce říkám, že já jsem na tom finančně špatně, ale firma skvěle.

Další zdroje o osobních financích:

  1. Pouze v rámci vztahu, samozřejmě. Za stejnou práci by měla náležet stejná odměna bez ohledu na pohlaví. V tomto jsem docela feminista. []
  2. Pokud dosáhnete dostatečně velké páky (leverage), má vaše hodina práce mnohem větší cenu než v rámci zaměstnání. Takové úrovně ale není vůbec jednoduché dosáhnout. Proto i když jsem pracoval tvrdě, v měsíčním příjmu se to téměř neodrazilo a zbylo tak jen utrácení. []