Jak se ze mě stal voják záložák

Možná jste kdysi dávno zaznamenali článek o tom, jak se snažím stát mužem. Tehdy jsem psal o prvních krůčcích, dnes to bude o větším skoku. Od března je totiž ze mě totiž záložák – voják v aktivní záloze. Byla to dva roky trvající cesta…

První vnuknutí jsem dostal jednoho víkendu, který jsem trávili na chalupě u kamaráda. Staral jsem se tam o krb a 24 hodin v kuse v něm topil. Jak jsem tak v ranních hodinách koukal do ohně, uvědomil jsem si, že mě vlastně naplňuje “být na stráži, aby ostatní mohli být v klidu”. To je přesné znění myšlenky, kterou si pamatuji do dneška. Zůstala mi v hlavě a když jsem o ní pak přemýšlel, došlo mi, že armáda je vlastně její dotažení do důsledků.1

O aktivních zálohách jsem v té době četl někde na Facebooku, zřejmě u Jana Heřmánka, a spojilo se mi to. Zjistil jsem si o tom více, podíval se na seriál Provedu! Přijímač (doporučuji) a vydal se do Prahy na rekrutační středisko. To mohlo být na jaře 2017. Chtěl jsem stihnout letní termín kvůli studiu, ale bohužel už bylo plno, což jsem se dozvěděl až na poslední chvíli na konci června, takže jsem si musel vymyslet náhradní program na léto.

Každopádně jsem to nevzdal, pouze o rok odložil.

Následující rok jsem si všechno pohlídal, aby mi už letní termín neutekl, takže jsem mohl 21. července 2018 naklusat do Vyškova, kde výcvik probíhá. Začínal jsem s nedoléčeným zánětem achillovky, takže první dny jsem trávil neustálým mazáním a umrtvováním nateklé nohy, ale ukázalo se, že současné vojenské kanady jsou dost pohodlné a nějakým zázrakem jsem si zánět za dva týdny vyléčil i při spoustě chození, běhání a jiné aktivity.

Ze seriálu a článků na internetu jsem trochu tušil, do čeho jdu, ale nevěděl jsem, jak to budu zvládat – fyzicky i psychicky. Nejsem už moc zvyklý poslouchat ničí rozkazy, toho jsem se bál nejvíc, ale nebyl to žádný problém. Pro člověka, který v normálním životě žije v neustálé nejistotě, nic nemá nalajnované a vše si vymýšlí sám, to naopak bylo jednodušší a zvláštním způsobem odpočinkové – máte jasně daný režim, očekávání, zařízené jídlo, o vše je postaráno. Nemusíte o ničem rozhodovat, pouze plníte rozkazy.

Po fyzické stránce asi bylo nejtěžší počasí – v letním termínu zrovna byla vlna třicítkových veder, takže jsme všichni byli zpocení i přes maskáče. Při běhu občas někdo i lehce zkolaboval. A i když vedro nesnáším, snášel jsem ho dobře.

Jeden z vedlejších důvodů, proč jsem si chtěl armádu zkusit, byl leadership. Zajímalo mě, jaké to je z druhé strany – pozorovat, který velitel je dobrý, který špatný, a čím to je. Z první ruky jsem tak měl možnost pozorovat, jak nás nejvíc ničily nejasné rozkazy a malicherné chování našich velitelů. Pokud jsme jasně chápali, co se po nás chce, byli jsme v klidu. Nejhorší byla nejistota.

Opravdu silný – a mimo armádu to těžko člověk zažije – byl pocit sounáležitosti v četě. Měli jsme přiděleného desátníka, který se nám tento pocit a pomáhání si navzájem snažil vštípit prostřednictvím kolektivních trestů. Nutno říct, že to bylo velice efektivní. Přepnout se z individualistického na kolektivní mód přitom není vůbec jednoduché – najednou nebylo důležité, jestli jste přišli konkrétně vy včas, ale jestli přišla celá četa. Jestli vy stíháte, musí stíhat všichni. A když nestíhají, musíte jim pomoct, protože četa je tak rychlá, jak rychlý je její nejpomalejší člen. Kdo jen trochu mohl, proto automaticky pomáhal slabším, což je náročné na obou stranách – přiznat si, že jsem ten slabší, nebo najít v sobě dost sil na to ještě pomoci někomu druhému. Když v kanadách běháte intervaly do kopce, na zádech máte batoh, v četě se ještě střídáte s nosítky a jeden člověk z čety nese v natažených rukou nad hlavou neprůstřelnou vestu, není to jednoduché.

To ale byly pouze výstřelky, které se v normálním výcviku nedějí, my jsme je zažili jen kvůli přidělenému externímu desátníkovi. Naopak mě překvapil lidský přístup tamějších instruktorů a absence jakékoliv šikany. Dnešní armáda už vypadá naprosto jinak, než si dnešní šedesátníci pamatují z dob komunismu. Navíc tím, že jsme tam byli všichni dobrovolně, se velitelé a instruktoři snažili nám co nejvíc předat a pomoct  nám k úspěšnému složení závěrečné zkoušky.

Dovedu si představit, že pocit sounáležitosti se z armády může přenést i na celé obyvatelstvo, pokud by byla vojenská služba povinná jako např. v Izraeli. V armádě se totiž potkáte s lidmi z naprosto odlišných sociálních skupin i částí země, se kterými jinak téměř nemáte šanci se potkat. A hlavně jste si všichni rovni, protože oholení a v maskáčích vypadáte všichni stejně. Důležité je jen to, jestli plníte to, co máte a pomáháte četě. Pokud ne, ostatní vás srovnají.

Abyste se stali členem aktivní zálohy armády České republiky, musíte projít šestitýdenním Kurzem základní přípravy. Profesionální vojáci mají kurz tříměsíční, pro záložáky je zkrácený na polovinu, ale informací v něm je téměř stejně (manipulace s některými zbraněmi dokonce víc – kulomet, RPG ). Kurz je možné si rozdělit na dvě části, každou po 3 týdnech, což jsem udělal i já, abych tak dlouho nechyběl v práci. Nicméně se to nedoporučuje, protože všechno s odstupem času zapomenete. A je to pravda. Pokud bych šel znovu, dal bych celých 6 týdnů v kuse.

Druhé tři týdny jsem si odkroutil v březnu 2019. Je neskutečné, jaký rozdíl udělá jiná roční doba. I když jsme měli pěkné počasí, tak na ranní rozcvičce v 5:15 byly 2°C a přes den se teplota přes 10 stupňů nepřehoupla. To je ale stále nic oproti lednovému termínu, kdy údajně bývalo -18°C. Ale na počasí se v armádě opravdu nehledí, rozkaz je rozkaz.

V posledním týdnu výcviku probíhají 3 zásadní věci – závěrečné přezkoušení z fyzické zdatnosti, komplexní polní výcvik a slavnostní přísaha. V rámci přezkoušení jsem musel minimálně udělat 20 kliků za 30 vteřin, 38 sed-lehů za 40 vteřin a uběhnout alespoň 2400m za 12 minut. Celou zimu jsem nic nedělal, ale tak tak se mi podařilo vše splnit.

Komplexní polní výcvik je dvoudenní akce spojená s přespáním v lese, která by měla otestovat fyzickou a psychickou zdatnost. Člověk toho moc nesní, nevypije a nenaspí, ale obecně jsem to čekal o dost náročnější a strádání větší. Nicméně zjistil jsem, jaké to je v noci usínat za chůze.

Asi největší dojem ve mně zanechala slavností přísaha. Bylo nás dohromady jen 32, takže se nekonala na náměstí, ale pouze v sále v kasárnách, ale i tak šlo o hodně silný moment. Alespoň pro mě, protože mám patos rád.

Po přečtení textu přísahy:

„Já, voják, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice.

Budu vojákem statečným a ukázněným, budu plnit úkoly ozbrojených sil a budu dodržovat právní a vojenské předpisy.

Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, připravovat se k obraně České republiky a budu ji bránit proti vnějšímu napadení.

Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.

Tak přísahám!”

jsme sborově z plných sil zařvali Tak přísaháme!”. V ten moment i fyzicky cítíte, jakou sílu má skupina lidí. Následovala státní hymna a proslovy plukovníků, během kterých jsme stáli v pozoru a nesměli se ani hnout. Přísahu a státní hymnu jsem ještě vydržel, ale proslov jsem už nezvládnul a po tváři mi začala téct slza. Tu jsem si samozřejmě v tu chvíli nemohl otřít, takže to bylo jak v americkém filmu. Před předáním certifikátu jsem si tvář ale utřel, abych před plukovníkem nevypadal změkčile, to dá rozum.

Za certifikát jsme neděkovali. V armádě se totiž neděkuje, ale odpovídá “sloužím vlasti”. A to nyní dělám i já.

Sloužím vlasti.

Naše četa z mé druhé části výcviku. Na fotce jsem vpravo dole.
  1. Mimochodem je to jeden z mála případů, kdy jsem dokázal dát do dokonalého souladu vlastní chování a přesvědčení. U vegetariánství sice cítím, že zabíjení zvířat mi není úplně po chuti, ale maso dál jím. []

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *