Jak vám blogeři lžou a proč potřebujeme Blogerský kodex

Víte, jak to my blogeři ve skutečnosti máme s různými firmami a doporučováním produktů? Dnes to zkusím popsat. I za cenu, že tím otevřu Pandořinu skříňku.

Bezpochyby jste už četli doporučení konkrétního produktu na blogu svého oblíbeného autora. Minimálně zde. Co možná nevíte je, že spousta z těchto článků nevznikla díky přirozené touze podělit se o své zkušenosti s produktem, ale spíš šikovnou snahou PRistů se správným dárkem.

Fashion blogerky (i blogeři) jsou totiž častým cílem různých značek, které skrze ně chtějí propagovat své produkty. Na tom by nebylo nic moc špatného, v tradičních novinách se podobné věci dějí každý den. Problém je v tom, že blogeři se tváří jako “normální lidé” a mnohdy mívají se čtenáři výrazně užší vztah. Jejich doporučení pak může být vnímáno jako doporučení kamaráda či známého, kterému čtenář důvěřuje.

Posuďte sami, jak byste vyhodnotili následující situace:

1) Dobrý kamarád vám doporučí restauraci, kde byl na skvělé večeři.
2) Stejný kamarád doporučí stejnou restauraci, ale večeři dostal zdarma a z každého návštěvníka, kterého přivede, inkasuje provizi.

Kamarád to může myslet nastokrát upřímně, ale pokud do rovnice přidáte komerční zájmy, dynamika celé situace se mění. Podobný princip funguje i u blogerů.

Týká se to kosmetických produktů, košil na míru, mobilů, různých doplňků, všeho možného.

Možná je to jen můj problém, ale jako čtenář bych se cítil trochu podveden, proto se osobně snažím vždy jasně napsat, co jsem dostal zdarma. Vzhledem k tomu, že většinu nabídek odmítám, tak toho zatím moc nebylo; jen svetr od Felipe, sako od Suit & Me a košile od Janka (o které jsem ještě ani nenapsal).

Měli bychom se inspirovat situací v USA, kde přesně na tyto případy mají i zákony – tzv. FTC Endorsement Guide, kde je jasně stanoveno, že blogeři musí přiznat vše, co dostali zadarmo. Doporučuji prostudovat tyto FAQ.

Jak si tedy myslím, že by to mělo vypadat u nás?

Naprosto jednoduše. Stačí jen v dobré vůli vždy přiznat vše, co člověk dostal zadarmo. Není to tak těžké, stačí do článku přidat jednu větu.

Tahle jedna věta ale dokáže narovnat vztah mezi blogerem a čtenáři, který mi v tuto chvíli přijde pokřivený.

Co si o tom myslíte? Věděli jste, že blogeři dostávají věci zadarmo? Vadí vám, když se o tom v článku nezmíní?

Nejdříve muž, potom gentleman

Opravdu málokdy se mi stane, že by mě jeden konkrétní článek opravdu zasáhl a naráz mi změnil náhled na určitý problém. Teď se to ovšem podařilo Brettovi McKay článkem You’ve Got to Be a Man, Before You Can Be a Gentleman. Myslím, že se mu podařilo geniálně vystihnout prapůvod výhrad, které mají různí lidé vůči celému “gentlemanskému hnutí”.

Myšlenka je to jednoduchá, nejdříve musíte dospět v Muže, než se z vás stane gentleman. Problém je, že spousta mladých mužů se mnou v čele tuto fázi přeskakuje a snaží se stát gentlemanem – ať už to znamená cokoliv – rovnou. Pozoruji to už delší dobu a nikdy jsem nedokázal pochopit, proč z někoho sálá taková neurčitá mužná síla (nemyslím svaly) a někdo druhý působí slabě a nemužně. Opět, nemluvím o fyzické síle.

Co jsou vlastně ony znaky mužnosti? Nebo jak definovat “správného muže”? Já přejmu pár bodů z výše zmíněného článku, protože i když na něm nemám co vylepšit, rád bych ho alespoň poslal dál.

(Pokračování textu…)

Rozumná cenová hladina oblečení

Pokud nepatříte k hrstce vyvolených s neomezeným rozpočtem, pravděpodobně máte tušení, kolik různé věci stojí. Kolik dáte za chleba, kolik stojí mléko, kolik dovolená v Egyptě, kolik nová oktávka. Zároveň máte v hlavě i určité rozmezí, které určuje, kolik peněz dokážete za danou věc utratit a sami sobě ospravedlnit. Takové rozmezí samozřejmě existuje i u oblečení. A minimálně u mě má pro peněženku takovou nepříjemnou tendenci: neustále se zvyšuje.

Každopádně je zbytečné kritizovat a hodnotit druhé, že utrácejí za něco, co nám přijde zbytečné nebo hloupé. Záleží na pociťované hodnotě, kterou z daného zboží/služby máme. Pokud je hodnota pro nás vyšší, než daná věc stojí, je vše v pořádku.

Druhým důvodem, proč se alespoň u mě cenová hladina oblečení neustále zvedá, je takzvaná hédonická adaptace neboli člověk si hrozně rychle na určitou úroveň zvykne a příště už chce minimálně stejnou, ideálně vyšší. Na druhou stranu mi to v oblasti oblečení nepřijde tak špatné, pokud se tato touha drží v patřičných mezích.

Zastávám názor, že lepší je kupovat si méně věcí, ale kvalitnějších. Pokud už máte pět obleků v základních barvách standardní kvality, místo dalšího stejně kvalitního “na vystřídání” bych si raději trochu našetřil a koupil o něco kvalitnější. Lepší látku, více ručně dělaných detailů, nechat ušít na míru nebo na zakázku.

No, každopádně, to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem hlavně někde zaznamenat, kolik mi v tuto chvíli přijde normální dát za určité části oblečení, abych se mohl za rok podívat zpátky a zjistit, kde a jak se moje preference posunuly a jakým směrem. (Pokračování textu…)

Kudy vkročit do světa rámových bot

Boty dělají člověka. A taky hodně snadno zkazí celou snahu, pokud jejich výběr podceníte. Je to velká škoda – na trhu je totiž spousta značek, které nabízejí pěkné rámové boty za přijatelné ceny. Sám jsem při výběru dlouho laboroval a některé značky sám vlastním. Pokud nevíte, kudy do světa rámových boty vstoupit, tento přehled značek, se kterými jsem se zatím setkal, vám může být k užitku.

Meermin

O filozofii značky jsem se už rozepsal v recenzi jejich oxfordek.  Prim nehraje tradice, ale inovace. Část výroby probíhá v Číně, čímž je dosaženo nižší ceny bez obětování kvality materiálu. Jejich boty jsou spíše užší, tvar je velmi elegantní a proporční. I s odstupem několika měsíců bych je doporučil. Za své peníze dostanete elegantní, příjemnou botu, která stárne do krásy. (Pokračování textu…)

Jak se zbavit vrásek na botách?

“Ahoj,
Na boty používám napínáky (ne ty ”cedrové“, ale i tak je na nich kůže při použítí napnuta), ale stejně se mi na nich hned udělají ”vrásky“, tím mám na mysli stopy na kůži na špičce v místě, kde se bota při chůzi ohýbá. Většina z mých bot má dlouhou a celou špičku bez prošívání. U všech bot se mi viditelné ”vrásky“ udělají již při prvním použití. Přestože pak hned použiji napínáky, tak je to na nich už pořád vidět. Existuje nějaký způsob, jak se těch ”vrásek“ zbavit?”

Existuje několik faktorů, které míru vrásnění určitým způsobem ovlivňují. Vždy bude záležet na konkrétní situaci – jak bota sedí, z jaké kůže je vyrobena a na tisíci dalších věcí. Rozdíly mohou být patrné i mezi levou a pravou botou stejného páru.

Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias
Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias

Typ boty

Zjednodušeně se dá říci, že boty s hladkou špičkou (tzv. plain toe) a boty střižené z jednoho kusu kůže (wholecut), se budou vrásnit více. Mokasíny oproti nim o něco méně. Konkrétní výsledek bude ale záviset na řadě dalších faktorů. (Pokračování textu…)

4 důvody, proč nenosit barevné tkaničky

Za posledních pár let jsem prošel mírným názorovým vývojem, co se různých částí oblečení týká. Již kompletně nezavrhuji džíny a tenisky, od barevných ponožek jsem se přesunul k jednobarevným a stejně tak už nemám ani jedny barevné tkaničky. O těch bude dnešní článek.

Myslím si, že barevné tkaničky prostě nejsou pěkné. Nepřidávají celku žádnou estetickou hodnotu, spíše ho vulgarizují. Pěkné a vyleštěné boty zbytečně shazují, k obleku se nehodí, obecně nejsou potřeba.

Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin
Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin

Když už jsem to ze sebe dostal, můžeme to probrat s chladnou hlavou. Mám několik argumentů, po jejichž přečtení snad své stávající barevné tkaničky z bot vyšněrujete, případně nebudete smutnit, že žádné nemáte. (Pokračování textu…)

Alois Holiš: Dělám to pro lidi

S panem Holišem, ředitelem firmy Janek,  jsem měl možnost potkat se v Rožnově pod Radhoštěm v sídle společnosti. Udělal na mě dojem dobrého, poctivého a možná příliš skromného podnikatele. Povídali jsme si o výrobě košil na míru, pozici Janka v Čechách i zahraničí a sebevědomí nás mladých. Předávám mu slovo.

Alois Holiš 3

Původní profesí jste ekonom, jak vás napadlo pořídit si fabriku na košile? Čistě obchodně, nebo vás táhlo srdce?

(smích) Po pravdě, celé moje rozhodnutí bylo o tom nedělat od rána do večera na cizím, ale na svém. Tenkrát (rok 2001) jsem měl velmi lukrativní místo a o peníze mi až tolik nešlo. Byl jsem mladší a šel jsem do toho po hlavě, rizika jsem ale trochu nedomyslel. Koupil jsem firmu, která nebyla v dobrém stavu. Výsledky nebyly špatné, ale… Nebylo to o ideálech a o díře na trhu, šlo o profesní důvody, chtěl jsem zkusit něco sám. To, že můj děd byl vyhlášený krejčí, který šil perfektní obleky, s tím tehdy nesouviselo. V průběhu 15 let jsme vybudovali snad největší výrobu pánských košil na míru u nás. Podařilo se nám dostat do Czech 100 Best a každým rokem se posouváme v žebříčku nahoru. Letos jsme skončili někde kolem 40. místa.

Všichni nemohou jen prodávat – někdo musí i vyrábět

Tato historie mě velmi zajímá, už jsem se dozvěděl, že jste fabriku koupil v roce 2001. Předtím už to nějak fungovalo?

Fungovalo, firma byla založena v roce 1990 člověkem, který košile do té doby nikdy nedělal. Viděl na místním trhu díru a tak ji zacelil, ale hlavně šil konfekci pro značky do ciziny. Tehdy tady byly různé značky, které Vy si už ani nemůžete pamatovat. Šohaj – to ještě nějak existuje, Joka, a plno dalších. Košile se většinou šily pro vojáky a to, co tady bylo, bylo otevřeně řečeno katastrofální. Češi byli tehdy levná pracovní síla. Tak okolo roku 2000 to skončilo a všichni odcházeli šít dál na východ. My jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Zaměřili jsme se proto na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, po kterých byla ve světě poptávka. Věděl jsem, že s levným dovozem se soupeřit nedá. Téměř úplně jsme opustili konfekci – začali jsme šít měřenky a to zachránilo výrobu i značku. Obrovský problém je v tom, že brzy nebudou šičky – školství nám nové nevychovává a věkový průměr švadlen nám tak roste. (Pokračování textu…)

Dobré mravy do každé knihovny!

9711256_full
Autor knihy Dobré mravy, Asfa-Wossen Asserate

“Pán smrtelnou úzkostlivost zbohatlíka, že bude buď “underdressed” nebo “overdressed”, vůbec nezná. Když náhoda způsobí, že je oblečen nesprávně, neutrousí kvůli tomu ani slůvko vysvětlení. Není to důležité. A ono to opravdu důležité není, jenom to ještě málokdo pochopil.”

Na lexikony společenského chování se ze zásady dívám s dostatečnou opatrností. Není mi totiž sympatické, jak strohé knížky to mnohdy jsou. Obsahují hromady zákazů a příkazů, které vysvětlují jen okrajově, nebo vůbec. O to víc mě nadchly Dobré mravy – kniha, která nepřikazuje, ale vysvětluje, nebere se vážně, vše přesně zasazuje do kontextu. Rád bych Vám je proto doporučil.

Jiné jsou už osobou autora – Asfa-Wossen Asserate je totiž prasynovcem posledního etiopského císaře Haile Selassieho I. Jak sám říká, evropské mravy se mu popisují dobře díky tomu, že je pozoroval zvenčí – část mládí strávil v Německu. Měl tak možnost srovnávat v té době již narušené evropské konzervativní zvyky s divokou etiopskou kulturou, kde měly v době jeho mládí své místo kmenové rituály; pro Evropana děsivé i romantické zároveň.

“Vždy jsem příjemně překvapen, když ve Francii někdo opouští společnost s poznámkou: “Je vous laisse – opouštím vás”, aniž by pro to sděloval důvody, samozřejmě důležité, které by ospravedlňovaly jeho odchod. Kdo vyžaduje ospravedlnění, ten také musí připouštět lži, tak jednoduché to je.”

Poslední etiopský císař Haile Selassie I. Zdroj: www.guardian.co.uk
Poslední etiopský císař Haile Selassie I.
Zdroj: www.guardian.co.uk

Kniha se sice snaží vysvětlit, co je přijatelné a co ne a jak by se měl člověk v jednotlivých životních situacích zachovat. Nedělá to ale prostřednictvím příkazů. Místo toho kličkuje okolo jednotlivých zvyklostí, rozebírá je z té či oné strany, hlavně ale vysvětluje jejich širší kontext. Hovoří o tom, jak se vyvinuly, jak v tehdejším uspořádání společnosti fungovaly, jak moc jsou pro nás směrodatné dnes. Na mnoha místech odmítá koncept gentlemanského chování jako prostředku ke zbohatnutí a proniknutí do vyšších společenských tříd.

“Kdysi jsem s jednou velice elegantní přítelkyní vešel do obchodu, kde jsme koupili cosi, co bylo vloženo do krásné tašky. Já ji chtěl samozřejmě vzít, ona ale trvala na tom, že ji ponese sama: “Nechci jít po ulici s mužem, který nese igelitovou tašku.” Uznávám, že tato slova chovám v nejpříjemnější vzpomínce.”

V jednotlivých kapitolách se tak dočtete například o evropském ideálu dámy, o nonšalantnosti a pozornosti, o jednání s nepřáteli, o oblékání, řešení problémů, o předávání darů, nebo třeba o úpadku mravů v totalitních režimech. Některé pasáže vyloženě hladí na duši – žít ve světě, který je blízký ideálům autora, by bylo osvěžující.

“Člověk, který má způsoby, zapomíná, jak mu kdo ublížil. Prostě si nedokáže nepřátelské činy vůči své osobě zapamatovat tak dobře jako přátelské.”

Kniha je psána z pozice konzervativce. Určitě to ale není na škodu – naopak. Jeho staromilství je příjemné, není vyhraněné. Na autorovi je navíc patrná velká utříděnost postojů a sečtělost. Pokud s výše uvedeným alespoň trochu názorově souzníte, přečtěte si je. Nebudou Vás nudit a stejně jako já si díky nim leccos ujasníte. Mnohem víc, než z leckterého desetikilového lexikonu. Pořídíte je třeba zde.

dobre_mravy-600x600

Máte vlastní oblíbenou publikaci o způsobech? Vyhovují vám spíše výčty, nebo se shodneme?

Justin “Shoe Snob” FitzPatrick: Bez důvěry ve svou vizi bych dávno selhal

J-Fitz-Edition-Shots3

Jméno Justin FitzPatrick vám možná až tolik neříká, vsadil bych se ale, že Shoe Snoba znáte velmi dobře. Minimálně z videí, kde leští boty. To ale zdaleka není jeho hlavní činnost – boty totiž vyrábí pod vlastní značkou. A právě příběh toho, jak k ní přišel, je nebývale inspirativní. Řekl si, že před spuštěním vlastního projektu bude nabírat zkušenosti. Tato přípravná fáze mu trvala šest let a zavedla ho do nejrůznějších koutů světa. Prošel si tak obchodem s pánskou obuví v USA, desetiměsíční praxí u Stefana Bemera, italského výrobce prvotřídních bot, pracoval i v Gieves & Hawkes na londýnské Savile Row. Až se mu to podařilo dotáhnout a cíl mít svou vlastní značku splnit. Byť o trochu později, než si představoval. Nyní si boty značky J. Fitzpatrick můžete koupit online nebo ve 3 kamenných obchodech.

Naplnění vašeho snu o vlastní značce bot předcházela hodně dlouhá cesta. Jak jste se během ní motivoval? Nechtěl jste to někdy vzdát?

Jednou jsem v životě hodně selhal a nedosáhl snu, který jsem si vytyčil. Tehdy jsem si řekl, že se to nebude opakovat, ať to stojí, co to stojí. Pak tu taky byli škarohlídi, kteří nevěřili, že to dokážu. Motivovalo mě ukázat jim, že se pletou. Pak tu samozřejmě byla má rodina, která mě všemožně podporovala. Věděl jsem, že to můžu zkusit jenom jednou, tak jsem to chtěl udělat pořádně. Hlavně jsem ale věřil sám sobě, svojí vizi. To bylo to nejdůležitější. Nebýt sebedůvěry, tak bych selhal znovu.

j_fitzpatrick_footwear_hero_june-13-14-5862_2048x2048

Jak je to vlastně s tím snobstvím? Občas si procházím váš blog a když narazím na negativní reakci, je to většinou právě narážka na to, že to se snobstvím ohledně bot přeháníte. Jak s takovou reakcí pracujete?

Nenechám se tím moc obtěžovat, nemůžu si přeci myslet, že se zalíbím všem. Jsem si vědom své vlastní integrity a toho, že dělám věci poctivě, negativním reakcím lidí, kteří je píší snad jen proto, aby se oni sami cítili lépe, se proto mohu jenom smát. Naštěstí je takových jen málo, převážná většina komentujících mi vyjadřuje podporu. Kdybych se špatnou reakcí nechal vyvést z míry, tak bych vážně v téhle branži neměl co dělat. (Pokračování textu…)

Jacky Damwani: Dnes jsou obleky levnější než v 90. letech

O Suit & Me jsem věděl už nějakou dobu hlavně z jejich reklam na Facebooku. Nevěděl jsem ale, kdo za touto firmou stojí, jaká je jeho historie, ani jak obleky šijí. Tak jsem spojil příjemné s užitečným a při měření se na dvouřadé recenzní sako jsem udělal s Jackym Damwani rozhovor.

DSC_0760_web

Z Bombaje do Prahy

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Bombaji, tam jsem vystudoval a poté začal pracovat pro textilní firmu svého strýce. V oboru jsem už od dětství, od nějakých čtrnácti let jsem u něj brigádničil. V podstatě jsme dodávali látky – velkoobchodně i koncovým zákazníkům a výrobcům obleků. Později jsem si i v Honkongu v oboru látek, barev a módního návrhářství udělal certifikát.

Do Prahy jste tedy šel hlavně kvůli obchodu..

Ano, osobní důvody v tom nehrály roli. Byl jsem tehdy ale mladý, bylo mi nějakých dvacet, ani jsem nestihl vyzvednout vysokoškolský diplom. Museli jsme expandovat.

Vyráběli jsme sice v Hong Kongu, ale potřebovali jsme odbyt v Evropě, takže jsme se vydali na cesty. Můj bratr dělal nějakých zhruba sedm zemí, například Švýcarsko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, další člověk si vzal Rusko a tu oblast. Já se přidal v roce 1994 a na starost jsem dostal Českou republiku a okolní země – Slovensko, trochu Rakousko. Základnu jsem si zvolil tady. Jsem tu už jednadvacet let. Domů jezdím jen na dovolenou, navštívit rodiče, občas cestuji s bratrem.

Jaké byly začátky? Kdo tvořil vaši klientelu?

V začátcích jsme tu prodávali hlavně zahraničním klientům. Zhruba 90 % byli cizinci, zbytek Češi. Takhle to bylo zhruba do roku 2000. Ani jsme na Čechy v té době nemířili, neměli totiž tolik peněz. S výjimkou těch nejbohatších. Zahraniční manažeři velkých firem ale postupně odcházeli a předávali pozice domácím. Ti si pak řekli, že by se jim hodil pěkný oblek a přišli za mnou. Postupně se to ale obracelo a měnilo, 90 % mých současných klientů jsou Češi, zbytek cizinci. Posledních deset let bylo v tomhle ohledu vážně skvělých a dynamických. Češi se postupně naučili nosit obleky a mají na ně peníze.

Na kolik u vás v devadesátých letech takový oblek vyšel?

Zhruba na 14 až 15 tisíc. Dnes jsou dokonce levnější. Hlavně díky tomu, jak se zvýšila poptávka, díky tomu oblekovému boomu. Široká veřejnost se o obleky začala zajímat – částečně i díky webům jako Muži v Česku, to tu dřív vůbec nebylo. (Pokračování textu…)