Pravý Gentleman

Asi si pamatujete na některé mé prvotní články. Mísila se v nich nabubřelost a kritika smísená s čerstvě nabytými teoretickými znalostmi.

Už jsem jinde.

Nepíšu sice tolik, jako jsem psal; času je málo a píšu převážně jinam, ale když už psát budu, chci psát jinak.

Módnímu peklu patří velký respekt za to, že na českém internetu dokázalo rozvířit poměrně širokou debatu o oblékání. Nicméně už i ten název vychází z pochybných kořenů.

Přiznávám, je to zábava číst hejtovací články o slečnách s podprsenkami u ramen, lezoucími kalhotkami, v nemožných mundúrech a tak dále. Ale je to k ničemu.

To málo, co v současnosti vím, jsem se nenaučil tím, že bych furt dokola četl o tom, že nemám nosit rejoicky. Ne. To málo jsem se naučil tím, že jsem četl, jak se o svoje boty postarat, jaké typy bot konkrétní lidé doporučují jako základ botníku, jak poznat kvalitní svetr, jak vypadá dobře padnoucí košile atd atd.

A hlavně si tříbil smysl pro estetiku pozorováním stovek a tisíců fotografií dobře oblečených lidí. Nejsem žádný přirozený talent (to dobře víte). Všechno, co vím o oblékání a stylu, mám naprosto vydřené.

Což je poměrně neobvyklé, protože většinou mi všechno šlo samo od sebe. A když nešlo, tak jsem to prostě nedělal.

Ono je to i tak nějak lidsky hezčí. Pozitivnější. Skoro až sluníčkové, ale tomu stavu se chci vyhnout.

Konkrétní příklad. Nedávno jsme byli Na Příkopech fotit hezky oblečené lidi do článku pro Žena.cz. Byli jsme ze začátku trochu nervózní, jak asi lidé budou reagovat, ale rychle jsme se otrkali.

A jak myslíte, že lidé reagovali? Byli potěšeni, zapózovali nám a skoro bych se vsadil, že měli o hodně lepší den. Prostě jsme jim udělali radost.

A teď si představte, že bych někde na zastávce pokoutně mobilem fotil módní příšernosti. Asi se nezeptáte člověka přímo, jestli si můžete vyfotit, jak je strašně oblečen. Místo toho ho budete špiónsky fotit s provinilým pocitem a pak si ventilovat svoje ego na internetu.

To není cesta, kterou bych se chtěl vydávat.

Každý muž, který se rozhodne lépe oblékat (ne rifle a mikina), nutně narazí na odpor okolí. Je totiž těžké konečně vidět, že existuje alternativa, není nutné se podvolit pohodlnosti a „sportovní eleganci“ a vypadat přitom skvěle.

Stačí vydržet a uvidíte, že zvítězíte. Přeměna má většinou 4 rámcově určené fáze. Píšu z vlastní zkušenosti (tím neříkám, že už jsem na čtvrté úrovni) :-).

Fáze 1: Experimenty

Nejdřív začnete experimentovat. Místo mikiny si vezmete svetr. Pořídíte si kvalitní boty. Možná barevné tkaničky nebo ponožky. Potýkáte se s nejistotou. Začnete číst Muže v Česku.

Po chvíli se experiment stane rutinou. To ale nevadí. Nový směr se vám zamlouvá. Chcete jít dále.

Fáze 2: To myslíš vážně?

Ve druhé fázi se už váš šatník začíná radikálně měnit. Vytahané rifle nosíte jen na zahradu, kupujete chinos. Děravé ponožky nemáte žádné, naopak většina je barevných. Polyesterové kravaty leží na dně popelnice (nebo v charitě), začíná se vám plnit skříň hedvábnými.

Není to sice ještě dokonalé, děláte některé chyby, ale jste na správné cestě.

V tento okamžik už lidé vědí, že jste „ztraceni“. Že už se k riflím a mikinám nevrátíte. A začínají se o to urputněji bránit. Diví se, kolik peněz dokážete utratit za „takové blbosti“, posmívají se vašemu novému stylu, jejich realita je narušena.

Fáze 3: Nepolevovat!

Postupem času začnou ale kritické hlasy polevovat. Z jednoho prostého důvodu – vypadáte skutečně dobře! Sluší vám to a lidé (hlavně ženy) si toho začnou všímat.

Máte už všechny základní kusy oblečení – zimní kabát, jarní kabát, několikery boty, různé kalhoty podle formálnosti, padnoucí košile minimálně na každý den v týdnu atd.

Možná stále ráno trochu bojujete se sladěním kravaty a košile, ale většinou se trefíte dobře.

Fáze 4: Vítězství – zrození stylu

Ve čtvrté a poslední fázi již dokonale ovládáte veškeré základy a pěstujete si svůj originální styl. Možná vás baví motýlky, askoty, kapesníčky, klobouky, cardigany, je to víceméně jedno.

Víte, co děláte. Máte styl a vypadáte skvěle. Teď už jen, aby si toho všiml i The Sartorialist a někde na ulici v Miláně vás vyblejsknul.

Na závěr ještě ocituji několik skvělých komentářů, které se objevily pod článkem Tohle chceme vidět na českých ulicích… a které by neměly zapadnout.

Honza píše:

Další problém je že v mém věku nosí každý tenisky, tričko, rifle a mikinu( mám je také). Ale třeba na zimu jsem si koupil kožené kotníkové boty, k tomu šedý kabát a do něho svetr s vysokým límcem… Byl jsem z toho nadšený a hned v pondělí vyrazil do školy, kde k mému užasu jsem místo obdivu sklidil spíše veliký posměch typu ” ty boty jsou dámské ne?” nebo ” ten kabát máš po dědovy”, vcelku se ani postupem času nedivím že mě tak brali. Do školy chodím na kraji jižních čech kam se moda ještě nedostavila a proto jsem vypadal jako “blbeček”. A to je mé největší dilema:( strašně rád bych nosil saka, košile ale v tomto prostředí se to nedá…

Kuba píše:

Řekl bych, že problém, jak se lidé dívají na jiný typ oblečení než nosí 95% populace, se nebude týkat pouze jihočeského kraje… Chodit, jako muž, třeba v saku, chinos atd. už je celkem dost exotické i na běžných vysokých školách u nás. Jsem z moravskoslezského kraje a vím jaká je situace asi na 4 zdejších VŠ… Každopádně jsem po škole nastoupil do průmyslového podniku a např. v obleku zde chodí oblečen pouze TOP management, už střední management chodí v riflích, bundách, nevkusných košilích atd. Když jsem zde začal nosit kapesníček v saku, tak jsem si taky vyslechl pár zajímavých poznámek… je to hold o tom, že místní lidé nejsou na nic takového zvyklí. Člověk se však nesmí zaleknout a měl by nosit to co chce a líbí se mu.

Chori píše:

Ano, pokud se člověk neobléká nevkusně a stádně, pak se občas s blbými kecy setká. Tady se ukáže právě i ta osobnost, zda zůstane věrný tomu, co se mu líbí a o čem je přesvědčen, nebo raději ustoupí tlaku většiny. Já si říkám, že člověk se nikdy nemůže zalíbit všem. Lidem, o které stojím, s těmi je to v pohodě, a pokud jde o ostatní, tak si aspoň přitáhnu ty, kde je potenciál, že smýšlí v určitých věcech podobně (byť třeba sami chodí jako těch 95%, ale líbí se jim elegatní oblečení, jen sami nemají odvahu, nebo chuť se do toho oblékat – přeci jen zmuchlané rifle a triko nevyžaduje takovou údržbu jako saka, oblekové kalhoty apod.). A nebo to jsou lidi poněkud jiného zaměření, o něž ani nestojím, abych přitahoval jejich pozornost. A ti ať si to kritizují, ať již nahlas nebo ve své hlavě. Stejně to nijak neovlivním a rozhodně to nebude typ lidí, se kterým bych chtěl mít mnoho společného. Ve skutečnosti je to stejně spíš projev určitého typu závisti, či žárlivosti, třeba na to, že sami neumí vybočit z davu a uvnitř je to štve.

Josef píše:

Pamatuji se, jak jsem dostal k mým 18 knihu Dokonalý Gentleman of pana Roetzela, psal se rok 1999 – už tehdy jsem viděl, že to co bylo v ní na fotkách byla pravá elegance a to co jsem pak vídal na ulicích bylo jak zlý sen, nikdo tohle v té době naprosto nechápal a je pravda, že přijít tehdy na gympl v třeba v chinos a ve svetru, když v té době největší místní ikony nosily velké mikiny s ještě větší fajfkou Nike přes celá záda, by se s pochopením naprosto nesetkalo. Ale alespoň jsem si tohle uvědomoval a když teď můžu, tak se snažím přibližovat tomu, co je v zahraničí zcela běžný standard, i když tady je to možná zatím stále spíše nechápáno.

Musíme vytrvat v našem úsilí a nenechat si to hnusit tím, že okolo nás jsou lidé, kterým to nedochází… bohužel spíše mě zaráží reakce českých žen, že tohle nedokáží ocenit (většinou)…

Hana píše:

Vážení muži, nenechte se prosím odradit reakcemi okolí, ostatně neumím si představit, že by mi jako ženě imponoval muž, který si neumí stát za svým… Já sama jsem začala měnit přístup k odívání také až téměř před třicítkou, a teprve když už to mému muži bylo opravdu divné, promenádovat se vedle ženy v šatech a lodičkách v odrbaných sportovních hadrech, řekl si o poradu a začíná se proměňovat také. Řeči o penězích neobstojí (mimochodem manžel v invalidním dochodu, můj plat je průměrný, máme jedno dítě), nemusíte přece od jeansů jít hned nakupovat tu nejdražší eleganci. Stačí pro začátek měnit styl a prostě někam směřovat, ono se to bude postupně nabalovat… My jsme začli nákupem v obyčejném Brněnském C&A, Baťovi apod. v odbobí slev, ale přesto – muž v chinos, plátěné košili, svetru či bavlněném saku, mokasínách a kožené tašce vypadá naprosto jinak než v orvaných jeansech, triku, mikině a stoletých trekových botách. Dalším krokem byla cesta do Německa v období slev, vlněné svetry jsme nakoupili přes internet na woolovers.com, objevili jsme secondhandy s obsluhou, která umí poradit lépe než kdekterá prodavačka v “nóbl” Vaňkovkovém obchodě. A z reakcí na českých ulicích doporučuju nedělat si hlavu, naše země je v tomto směru opravdu ještě batole.

Zdroj obrázků: The Sartorialist

Nezadržitelně se nám blíží zima a s ní i otázka, která mě poslední dny hodně pálí. Jaké si mám pořídit zimní boty?

Než jsem částečně přesídlil do Prahy a vůbec se nezajímal o oblékání, nosil jsem klasické „pohory“. Těm nutně musím dát sbohem. Otázka ale je, jaké boty je nahradí? V Praze by podle mého neměla být v zimě až taková zima jako v Trutnově, nicméně mrznout zřejmě bude. Bude tedy nutné, aby boty měly vnitřek s kožešinou, nebo stačí nezateplené?

Na to dostanu odpověď asi až tuto zimu.

Po dlouhém hledání a rozvažování jsem si na konec vybral model Loake Bayswater, který by již brzy měl být na skladě v Le Premier. Nejvíc by se mi líbily v hnědé barvě, ale černou zřejmě také nepohrdnu…

Projdu se zřejmě ještě po obchodech v Praze, ale nemyslím si, že bych našel něco ucházejícího v mé cenové relaci. Uvidíme.

Pro ilustraci pár obrázků bot, nad kterými také uvažuji. Ty už jsou ze zahraničních eshopů, takže by chvilku trvalo, než přijdou a budu muset platit clo a poštovné. Po kliknutí na obrázek se dostanete na stránky konkrétního eshopu… (Pokračování textu…)