Ve druhé části trilogie o neobvyklých kravatách se podíváme na pletené, neboli knitted kravaty. Do popředí zájmu se dostaly plynule v posledních několika letech. Začalo to jednoduchými jednobarevnými, nyní se již můžete setkat s tečkovanými, pruhovanými i poměrně divoce barevnými.
Poznáte je jednoduše, vypadají například takto:
Když se řekne kravata, nemusí to nutně znamenat kus červené hedvábné látky kolem krku ochranky v obchodním centru. Dnešní kravaty jsou krásné a často i dost drahé kousky, které se z daleka nemusejí vyrábět jen z hedvábí v základní lesklé variantě. Dnes bych vám rád přiblížil první ze skupin neobvyklých kravat: jde o kravaty vlněné.
Jak taková vlněná kravata vypadá?
Třeba takhle:
Záleží jen na tom, jak vám padne.
Na první pohled totiž často nepoznáte kvalitu látky, ale rozhodně si všimnete, když někomu oblek nepadne správně. Ono je skoro výjimka vidět někoho v dokonale padnoucím obleku. Odstrašujících příkladů je kolem nás tolik, že už se staly skoro normou.
Velký podíl na tom mají i prodavačky v obchodech, protože ty na tom často bývají se znalostmi (a trénovaností oka) dost bídně. Čest výjimkám.
I proto se málokdy stane, že byste odešli z obchodu s dokonale padnoucím konfekčním oblekem. Alespoň krátká návštěva krejčové je nutná téměř vždy, ale ani ta nedokáže upravit všechno. (Pokračování textu…)
Ať už si chcete koupit jakýkoli oděv, existuje několik základních způsobů výroby: konfekce, měřenka, nebo zakázková výroba. Že 90 % lidí stačí konfekce neznamená, že ostatní způsoby výroby nemají na světě svoje místo.
Tento článek píšu proto, že pro mě osobně bylo naprosto nepředstavitelné, že bych si kdy mohl nechávat oblečení šít. Hlavně proto, že jsem o takové možnosti ani nevěděl.
Konfekce z pohledu zákazníka funguje jednoduše: jdete do obchodu, kde si vyberete ze zboží, které je zrovna skladem ve „vaší“ velikosti, zaplatíte a ihned odcházíte s kusem oděvu v tašce.
Pro ideální výsledek je často dobré ještě navštívit švadlenu a nechat si zkrátit nohavice, vyštíhlit košili nebo oděv upravit jinak.
Na konfekci není vysloveně nic špatného, ale pro určité kategorie oblečení se hodí víc než pro jiné. Konfekce je vyhovující pro veškeré doplňky, svetry, spodní prádlo i boty. Pro košile bych doporučoval měřenku, na obleky a pláště zase exceluje zakázkové šití.
Made to measure (česky „měřenka“) je základní způsob nekonfekčního šití, kdy je zákazník změřen, může si vybrat detaily v rámci daných kategorií (knoflíky, obšití, …) a na tomto základě se teprve daný kus oděvu vyrábí.
Střih nevzniká od nuly, ale pouze se upravují základní konfekční střihy. Dosáhnete tak 95% výsledku, ale skutečně výrazné odlišnosti od normálu dostatečně vykompenzovat nedokážete.
Zakázkové šití je skutečný král krejčovského řemesla. Zákazník si může vybrat skutečně vše od látky až po speciální kapsy a výsledný kus oděvu vzniká naprosto od nuly přesně podle jeho fyziognomie.
Pro dokonalý výsledek je nutné absolvovat 2 zkoušky se zkušeným krejčím, díky tomu ale např. oblek padne doslova jako druhá kůže.
Máte nějakou zkušenost se šitím na míru, nebo made-to-measure? Jaký byl výsledek?
Včera jsem byl v centru Prahy fotit dobře oblečené lidi. Strávil jsem tam 3 hodiny a viděl jsem jich přesně 5. Tak jsem se dnes rozhodl, že ve spolupráci s mým kamarádem Víťou Musílkem nafotím alespoň 3 „outfity“, jak by to taky mohlo vypadat. Všechno, co má na sobě, pochází z jeho skříně.
Červená vestička je klasika. K ní tmavě šedé sako, námořnicky modré kalhoty a černé boty. Konzervativní, ale přesto super.
Lahvově zelené manšestráky a tvídové sako. Intelektuálové přidají i dýmku. V tomto ohledu je nasprejovaný nápis na lavičce níže hodně vtipný.
Pokračujeme v podzimních barvách – béžová, hnědá, zelená. Jen si s tím trochu pohrát.
Jak se vám fotky líbí? Mám nafotit další díl? Inspirovali jste se alespoň trochu?
Britská lifestylová značka Barbour je pro mě pořád trochu záhadou. Neznalý vnější pozorovatel na ní uvidí těžko něco zajímavého, ale jakmile se jednou stanete součástí příběhu, není cesty zpět. Barbour je ztělesněním britského venkova: rodinnou firmu vzniklou v roce 1894 vlastní už pátá generace, která stále vyrábí neskutečně kvalitní a odolné ručně šité bundy. Kromě toho spoustu dalších věcí, ale …
Jsem rád, že už se témata týkající se pánského oblékání dostávají i na „mainstreamové“ blogy, jako je 1000 věcí, co mě serou. Zaujal mě článek #689 ŠPIČATÝ BOTY. S tím rozdílem, že já nesnáším i boty s hranatou špičkou.
V rychlosti jsem našel ty nejkřiklavější příklady hnusných bot z Baťova eshopu (ty po stranách) a standardní, kvalitní botu Loake. Snad vidíte, co mám na mysli.
Tvar špičky určuje, jak budete vnímáni. S botami vlevo budete elegantní asi jako cihla, s experimentálními špicemi vpravo zase jako ředitel cirkusu, případně ruský agent s teplou vodou. Možná byste našli ještě špičatější (až skoro šaškovský exemplář), zkuste to v komentářích.
Abych byl úplně korektní, existují boty s hranatou špičkou, které vypadají dobře. Je to ale velká specialita. Jedná se o boty s tzv. „lodní špičkou“ – jejich špička vypadá jako otočené dno pramice. Krásným příkladem je jeden z vlajkových párů bot od Radka Zachariáše na fotce níže.
Čtěte také:
V komentářích jsem dostal dotaz, jak je to se zapínáním knoflíků u kabátu, vesty a blejzru. Taky se nechává spodní rozepnutý? Pokusím se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí odpovědět, ale budu rád, když se zapojíte v komentářích a podělíte se o vlastní názor (ideálně s odkazy na nějaké zdroje). Tak tedy…
Kabát by dle mého měl primárně sloužit jako ochrana před prochladnutím, jeho estetická funkce je až sekundární. Z toho důvodu nevidím důvod spodní knoflík nezapínat. Nicméně existuje velké množství druhů kabátů (trench coat, camel coat, …) a u některých se možná zvyklosti liší.
Pokud se bavíme o vestě, jakožto součásti třídílného obleku, pak by se spodní knoflík skutečně zapínat neměl. Nicméně v tomto ohledu bych byl mnohem mírnější než u saka, protože rozdíl v estetice je zde naprosto nepatrný. Nezapínání posledního knoflíku by mělo mít jen historické a módní důvody (tedy ne estetické, ani praktické)…
Na Wikipedii se píše, že spodní knoflík se nezapíná z historických a zvykových důvodů, nicméně při sezení zabraňuje nepěknému krabacení vesty. Nevím, vesty (zatím) nenosím, tak nemohu soudit.
Blejzr (neboli modré námořnické sako, jednořadé nebo dvouřadé, s většinou zlatými (pozlacenými) knoflíky) je pro mě osobně zatím trochu záhadou. Co jsem tak ale porůznu vyčetl, tak…
Jednořadý blejzr funguje stejně jako jakékoliv jiné sako. Pokud má 3 knoflíky, zapínají se Někdy – Vždy – Nikdy (odshora dolů). Pokud 2, pak Vždy – Nikdy. A jednoknoflíkové se zapínají vždy.
Dvouřadý blejzr by se zřejmě měl zapínat vždy (dokonce i v sedě) na všechny knoflíky. Ale zde si naprosto nejsem jistý. Můžete mě v komentářích opravit :-).
Když budete mít jakékoliv jiné dotazy, ptejte se buďto v komentářích, nebo lépe přes odkaz v menu „Ptejte se“. Díky.
Jak jsem od včera dostal spoustu nových komentářů (díky!), znovu mi vytanul na mysli aktuální problém – nesoulad mezi tím, jak je člověk skutečně oblečený, a jak by oblečený chtěl být.
Než jsem „procitl“, byl jsem víceméně spokojen s tím, jak jsem oblečený. Můj šatník odpovídal mému vkusu a vše bylo v pořádku. Teď je ale situace jiná… (Pokračování textu…)
Já osobně jsem měl vždycky problém s botami v létě. Dobrým oblékáním nepolíbený jsem měl zhruba následující možnosti:
Toto jsou zhruba ony zástupné tenisky, které jsem si koupil v Zaře za 700 Kč. Jsem s nimi překvapivě hodně spokojený, jen se hodně špiní, což je pro bílé tenisky docela normální. Nicméně se dají dost jednoduše umýt, tak není problém.