Monthly Archives: Květen 2015

4 důvody, proč nenosit barevné tkaničky

Za posledních pár let jsem prošel mírným názorovým vývojem, co se různých částí oblečení týká. Již kompletně nezavrhuji džíny a tenisky, od barevných ponožek jsem se přesunul k jednobarevným a stejně tak už nemám ani jedny barevné tkaničky. O těch bude dnešní článek.

Myslím si, že barevné tkaničky prostě nejsou pěkné. Nepřidávají celku žádnou estetickou hodnotu, spíše ho vulgarizují. Pěkné a vyleštěné boty zbytečně shazují, k obleku se nehodí, obecně nejsou potřeba.

Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin
Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin

Když už jsem to ze sebe dostal, můžeme to probrat s chladnou hlavou. Mám několik argumentů, po jejichž přečtení snad své stávající barevné tkaničky z bot vyšněrujete, případně nebudete smutnit, že žádné nemáte. (Pokračování textu…)

Alois Holiš: Dělám to pro lidi

S panem Holišem, ředitelem firmy Janek,  jsem měl možnost potkat se v Rožnově pod Radhoštěm v sídle společnosti. Udělal na mě dojem dobrého, poctivého a možná příliš skromného podnikatele. Povídali jsme si o výrobě košil na míru, pozici Janka v Čechách i zahraničí a sebevědomí nás mladých. Předávám mu slovo.

Alois Holiš 3

Původní profesí jste ekonom, jak vás napadlo pořídit si fabriku na košile? Čistě obchodně, nebo vás táhlo srdce?

(smích) Po pravdě, celé moje rozhodnutí bylo o tom nedělat od rána do večera na cizím, ale na svém. Tenkrát (rok 2001) jsem měl velmi lukrativní místo a o peníze mi až tolik nešlo. Byl jsem mladší a šel jsem do toho po hlavě, rizika jsem ale trochu nedomyslel. Koupil jsem firmu, která nebyla v dobrém stavu. Výsledky nebyly špatné, ale… Nebylo to o ideálech a o díře na trhu, šlo o profesní důvody, chtěl jsem zkusit něco sám. To, že můj děd byl vyhlášený krejčí, který šil perfektní obleky, s tím tehdy nesouviselo. V průběhu 15 let jsme vybudovali snad největší výrobu pánských košil na míru u nás. Podařilo se nám dostat do Czech 100 Best a každým rokem se posouváme v žebříčku nahoru. Letos jsme skončili někde kolem 40. místa.

Všichni nemohou jen prodávat – někdo musí i vyrábět

Tato historie mě velmi zajímá, už jsem se dozvěděl, že jste fabriku koupil v roce 2001. Předtím už to nějak fungovalo?

Fungovalo, firma byla založena v roce 1990 člověkem, který košile do té doby nikdy nedělal. Viděl na místním trhu díru a tak ji zacelil, ale hlavně šil konfekci pro značky do ciziny. Tehdy tady byly různé značky, které Vy si už ani nemůžete pamatovat. Šohaj – to ještě nějak existuje, Joka, a plno dalších. Košile se většinou šily pro vojáky a to, co tady bylo, bylo otevřeně řečeno katastrofální. Češi byli tehdy levná pracovní síla. Tak okolo roku 2000 to skončilo a všichni odcházeli šít dál na východ. My jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Zaměřili jsme se proto na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, po kterých byla ve světě poptávka. Věděl jsem, že s levným dovozem se soupeřit nedá. Téměř úplně jsme opustili konfekci – začali jsme šít měřenky a to zachránilo výrobu i značku. Obrovský problém je v tom, že brzy nebudou šičky – školství nám nové nevychovává a věkový průměr švadlen nám tak roste. (Pokračování textu…)

Dobré mravy do každé knihovny!

9711256_full
Autor knihy Dobré mravy, Asfa-Wossen Asserate

“Pán smrtelnou úzkostlivost zbohatlíka, že bude buď “underdressed” nebo “overdressed”, vůbec nezná. Když náhoda způsobí, že je oblečen nesprávně, neutrousí kvůli tomu ani slůvko vysvětlení. Není to důležité. A ono to opravdu důležité není, jenom to ještě málokdo pochopil.”

Na lexikony společenského chování se ze zásady dívám s dostatečnou opatrností. Není mi totiž sympatické, jak strohé knížky to mnohdy jsou. Obsahují hromady zákazů a příkazů, které vysvětlují jen okrajově, nebo vůbec. O to víc mě nadchly Dobré mravy – kniha, která nepřikazuje, ale vysvětluje, nebere se vážně, vše přesně zasazuje do kontextu. Rád bych Vám je proto doporučil.

Jiné jsou už osobou autora – Asfa-Wossen Asserate je totiž prasynovcem posledního etiopského císaře Haile Selassieho I. Jak sám říká, evropské mravy se mu popisují dobře díky tomu, že je pozoroval zvenčí – část mládí strávil v Německu. Měl tak možnost srovnávat v té době již narušené evropské konzervativní zvyky s divokou etiopskou kulturou, kde měly v době jeho mládí své místo kmenové rituály; pro Evropana děsivé i romantické zároveň.

“Vždy jsem příjemně překvapen, když ve Francii někdo opouští společnost s poznámkou: “Je vous laisse – opouštím vás”, aniž by pro to sděloval důvody, samozřejmě důležité, které by ospravedlňovaly jeho odchod. Kdo vyžaduje ospravedlnění, ten také musí připouštět lži, tak jednoduché to je.”

Poslední etiopský císař Haile Selassie I. Zdroj: www.guardian.co.uk
Poslední etiopský císař Haile Selassie I.
Zdroj: www.guardian.co.uk

Kniha se sice snaží vysvětlit, co je přijatelné a co ne a jak by se měl člověk v jednotlivých životních situacích zachovat. Nedělá to ale prostřednictvím příkazů. Místo toho kličkuje okolo jednotlivých zvyklostí, rozebírá je z té či oné strany, hlavně ale vysvětluje jejich širší kontext. Hovoří o tom, jak se vyvinuly, jak v tehdejším uspořádání společnosti fungovaly, jak moc jsou pro nás směrodatné dnes. Na mnoha místech odmítá koncept gentlemanského chování jako prostředku ke zbohatnutí a proniknutí do vyšších společenských tříd.

“Kdysi jsem s jednou velice elegantní přítelkyní vešel do obchodu, kde jsme koupili cosi, co bylo vloženo do krásné tašky. Já ji chtěl samozřejmě vzít, ona ale trvala na tom, že ji ponese sama: “Nechci jít po ulici s mužem, který nese igelitovou tašku.” Uznávám, že tato slova chovám v nejpříjemnější vzpomínce.”

V jednotlivých kapitolách se tak dočtete například o evropském ideálu dámy, o nonšalantnosti a pozornosti, o jednání s nepřáteli, o oblékání, řešení problémů, o předávání darů, nebo třeba o úpadku mravů v totalitních režimech. Některé pasáže vyloženě hladí na duši – žít ve světě, který je blízký ideálům autora, by bylo osvěžující.

“Člověk, který má způsoby, zapomíná, jak mu kdo ublížil. Prostě si nedokáže nepřátelské činy vůči své osobě zapamatovat tak dobře jako přátelské.”

Kniha je psána z pozice konzervativce. Určitě to ale není na škodu – naopak. Jeho staromilství je příjemné, není vyhraněné. Na autorovi je navíc patrná velká utříděnost postojů a sečtělost. Pokud s výše uvedeným alespoň trochu názorově souzníte, přečtěte si je. Nebudou Vás nudit a stejně jako já si díky nim leccos ujasníte. Mnohem víc, než z leckterého desetikilového lexikonu. Pořídíte je třeba zde.

dobre_mravy-600x600

Máte vlastní oblíbenou publikaci o způsobech? Vyhovují vám spíše výčty, nebo se shodneme?

Justin “Shoe Snob” FitzPatrick: Bez důvěry ve svou vizi bych dávno selhal

J-Fitz-Edition-Shots3

Jméno Justin FitzPatrick vám možná až tolik neříká, vsadil bych se ale, že Shoe Snoba znáte velmi dobře. Minimálně z videí, kde leští boty. To ale zdaleka není jeho hlavní činnost – boty totiž vyrábí pod vlastní značkou. A právě příběh toho, jak k ní přišel, je nebývale inspirativní. Řekl si, že před spuštěním vlastního projektu bude nabírat zkušenosti. Tato přípravná fáze mu trvala šest let a zavedla ho do nejrůznějších koutů světa. Prošel si tak obchodem s pánskou obuví v USA, desetiměsíční praxí u Stefana Bemera, italského výrobce prvotřídních bot, pracoval i v Gieves & Hawkes na londýnské Savile Row. Až se mu to podařilo dotáhnout a cíl mít svou vlastní značku splnit. Byť o trochu později, než si představoval. Nyní si boty značky J. Fitzpatrick můžete koupit online nebo ve 3 kamenných obchodech.

Naplnění vašeho snu o vlastní značce bot předcházela hodně dlouhá cesta. Jak jste se během ní motivoval? Nechtěl jste to někdy vzdát?

Jednou jsem v životě hodně selhal a nedosáhl snu, který jsem si vytyčil. Tehdy jsem si řekl, že se to nebude opakovat, ať to stojí, co to stojí. Pak tu taky byli škarohlídi, kteří nevěřili, že to dokážu. Motivovalo mě ukázat jim, že se pletou. Pak tu samozřejmě byla má rodina, která mě všemožně podporovala. Věděl jsem, že to můžu zkusit jenom jednou, tak jsem to chtěl udělat pořádně. Hlavně jsem ale věřil sám sobě, svojí vizi. To bylo to nejdůležitější. Nebýt sebedůvěry, tak bych selhal znovu.

j_fitzpatrick_footwear_hero_june-13-14-5862_2048x2048

Jak je to vlastně s tím snobstvím? Občas si procházím váš blog a když narazím na negativní reakci, je to většinou právě narážka na to, že to se snobstvím ohledně bot přeháníte. Jak s takovou reakcí pracujete?

Nenechám se tím moc obtěžovat, nemůžu si přeci myslet, že se zalíbím všem. Jsem si vědom své vlastní integrity a toho, že dělám věci poctivě, negativním reakcím lidí, kteří je píší snad jen proto, aby se oni sami cítili lépe, se proto mohu jenom smát. Naštěstí je takových jen málo, převážná většina komentujících mi vyjadřuje podporu. Kdybych se špatnou reakcí nechal vyvést z míry, tak bych vážně v téhle branži neměl co dělat. (Pokračování textu…)