Chování

Z iPhonu na Alcatel aneb Cesta tam a zase zpátky

Představte si ten nejlevnější a nejhloupější telefon, který jde dnes koupit. Stojí 400 Kč a vyrábí ho Alcatel. Tak přesně ten jsem používal poslední 2 měsíce. A byly to nejlepší 2 měsíce za hodně dlouhou dobu.

Můj první iPhone byl 3G. Pak jsem měl čtyřku, pak pětku. To je nějakých zhruba 6 let, stokrát denně, každý den. Až jsem si vypěstoval solidní závislost. Taková ta klasika – usínáte s ním, probouzíte se s ním, vytahujete ho z kapsy v každou volnou minutu každého dne.

A i když se občas objeví článek, ve kterém autor nadšeně evangelisticky píše o tom, jak je to super obejít se bez iPhonu, jak se vzdal internetu nebo sociálních médií, s trochou skepse si říkáte, že to přece nemůže být zas tak super. Vždyť se přece nic neděje. Notifikace sem, notifikace tam. Aspoň jsem v obraze.

Ale děje se toho hodně. (Pokračování textu…)

Jak vám blogeři lžou a proč potřebujeme Blogerský kodex

Víte, jak to my blogeři ve skutečnosti máme s různými firmami a doporučováním produktů? Dnes to zkusím popsat. I za cenu, že tím otevřu Pandořinu skříňku.

Bezpochyby jste už četli doporučení konkrétního produktu na blogu svého oblíbeného autora. Minimálně zde. Co možná nevíte je, že spousta z těchto článků nevznikla díky přirozené touze podělit se o své zkušenosti s produktem, ale spíš šikovnou snahou PRistů se správným dárkem.

Fashion blogerky (i blogeři) jsou totiž častým cílem různých značek, které skrze ně chtějí propagovat své produkty. Na tom by nebylo nic moc špatného, v tradičních novinách se podobné věci dějí každý den. Problém je v tom, že blogeři se tváří jako “normální lidé” a mnohdy mívají se čtenáři výrazně užší vztah. Jejich doporučení pak může být vnímáno jako doporučení kamaráda či známého, kterému čtenář důvěřuje.

Posuďte sami, jak byste vyhodnotili následující situace:

1) Dobrý kamarád vám doporučí restauraci, kde byl na skvělé večeři.
2) Stejný kamarád doporučí stejnou restauraci, ale večeři dostal zdarma a z každého návštěvníka, kterého přivede, inkasuje provizi.

Kamarád to může myslet nastokrát upřímně, ale pokud do rovnice přidáte komerční zájmy, dynamika celé situace se mění. Podobný princip funguje i u blogerů.

Týká se to kosmetických produktů, košil na míru, mobilů, různých doplňků, všeho možného.

Možná je to jen můj problém, ale jako čtenář bych se cítil trochu podveden, proto se osobně snažím vždy jasně napsat, co jsem dostal zdarma. Vzhledem k tomu, že většinu nabídek odmítám, tak toho zatím moc nebylo; jen svetr od Felipe, sako od Suit & Me a košile od Janka (o které jsem ještě ani nenapsal).

Měli bychom se inspirovat situací v USA, kde přesně na tyto případy mají i zákony – tzv. FTC Endorsement Guide, kde je jasně stanoveno, že blogeři musí přiznat vše, co dostali zadarmo. Doporučuji prostudovat tyto FAQ.

Jak si tedy myslím, že by to mělo vypadat u nás?

Naprosto jednoduše. Stačí jen v dobré vůli vždy přiznat vše, co člověk dostal zadarmo. Není to tak těžké, stačí do článku přidat jednu větu.

Tahle jedna věta ale dokáže narovnat vztah mezi blogerem a čtenáři, který mi v tuto chvíli přijde pokřivený.

Co si o tom myslíte? Věděli jste, že blogeři dostávají věci zadarmo? Vadí vám, když se o tom v článku nezmíní?

Nejdříve muž, potom gentleman

Opravdu málokdy se mi stane, že by mě jeden konkrétní článek opravdu zasáhl a naráz mi změnil náhled na určitý problém. Teď se to ovšem podařilo Brettovi McKay článkem You’ve Got to Be a Man, Before You Can Be a Gentleman. Myslím, že se mu podařilo geniálně vystihnout prapůvod výhrad, které mají různí lidé vůči celému “gentlemanskému hnutí”.

Myšlenka je to jednoduchá, nejdříve musíte dospět v Muže, než se z vás stane gentleman. Problém je, že spousta mladých mužů se mnou v čele tuto fázi přeskakuje a snaží se stát gentlemanem – ať už to znamená cokoliv – rovnou. Pozoruji to už delší dobu a nikdy jsem nedokázal pochopit, proč z někoho sálá taková neurčitá mužná síla (nemyslím svaly) a někdo druhý působí slabě a nemužně. Opět, nemluvím o fyzické síle.

Co jsou vlastně ony znaky mužnosti? Nebo jak definovat “správného muže”? Já přejmu pár bodů z výše zmíněného článku, protože i když na něm nemám co vylepšit, rád bych ho alespoň poslal dál.

(Pokračování textu…)

Dobré mravy do každé knihovny!

9711256_full
Autor knihy Dobré mravy, Asfa-Wossen Asserate

„Pán smrtelnou úzkostlivost zbohatlíka, že bude buď „underdressed“ nebo „overdressed“, vůbec nezná. Když náhoda způsobí, že je oblečen nesprávně, neutrousí kvůli tomu ani slůvko vysvětlení. Není to důležité. A ono to opravdu důležité není, jenom to ještě málokdo pochopil.“

Na lexikony společenského chování se ze zásady dívám s dostatečnou opatrností. Není mi totiž sympatické, jak strohé knížky to mnohdy jsou. Obsahují hromady zákazů a příkazů, které vysvětlují jen okrajově, nebo vůbec. O to víc mě nadchly Dobré mravy – kniha, která nepřikazuje, ale vysvětluje, nebere se vážně, vše přesně zasazuje do kontextu. Rád bych Vám je proto doporučil.

Jiné jsou už osobou autora – Asfa-Wossen Asserate je totiž prasynovcem posledního etiopského císaře Haile Selassieho I. Jak sám říká, evropské mravy se mu popisují dobře díky tomu, že je pozoroval zvenčí – část mládí strávil v Německu. Měl tak možnost srovnávat v té době již narušené evropské konzervativní zvyky s divokou etiopskou kulturou, kde měly v době jeho mládí své místo kmenové rituály; pro Evropana děsivé i romantické zároveň.

„Vždy jsem příjemně překvapen, když ve Francii někdo opouští společnost s poznámkou: „Je vous laisse – opouštím vás“, aniž by pro to sděloval důvody, samozřejmě důležité, které by ospravedlňovaly jeho odchod. Kdo vyžaduje ospravedlnění, ten také musí připouštět lži, tak jednoduché to je.“

Poslední etiopský císař Haile Selassie I. Zdroj: www.guardian.co.uk
Poslední etiopský císař Haile Selassie I.
Zdroj: www.guardian.co.uk

Kniha se sice snaží vysvětlit, co je přijatelné a co ne a jak by se měl člověk v jednotlivých životních situacích zachovat. Nedělá to ale prostřednictvím příkazů. Místo toho kličkuje okolo jednotlivých zvyklostí, rozebírá je z té či oné strany, hlavně ale vysvětluje jejich širší kontext. Hovoří o tom, jak se vyvinuly, jak v tehdejším uspořádání společnosti fungovaly, jak moc jsou pro nás směrodatné dnes. Na mnoha místech odmítá koncept gentlemanského chování jako prostředku ke zbohatnutí a proniknutí do vyšších společenských tříd.

„Kdysi jsem s jednou velice elegantní přítelkyní vešel do obchodu, kde jsme koupili cosi, co bylo vloženo do krásné tašky. Já ji chtěl samozřejmě vzít, ona ale trvala na tom, že ji ponese sama: „Nechci jít po ulici s mužem, který nese igelitovou tašku.“ Uznávám, že tato slova chovám v nejpříjemnější vzpomínce.“

V jednotlivých kapitolách se tak dočtete například o evropském ideálu dámy, o nonšalantnosti a pozornosti, o jednání s nepřáteli, o oblékání, řešení problémů, o předávání darů, nebo třeba o úpadku mravů v totalitních režimech. Některé pasáže vyloženě hladí na duši – žít ve světě, který je blízký ideálům autora, by bylo osvěžující.

„Člověk, který má způsoby, zapomíná, jak mu kdo ublížil. Prostě si nedokáže nepřátelské činy vůči své osobě zapamatovat tak dobře jako přátelské.“

Kniha je psána z pozice konzervativce. Určitě to ale není na škodu – naopak. Jeho staromilství je příjemné, není vyhraněné. Na autorovi je navíc patrná velká utříděnost postojů a sečtělost. Pokud s výše uvedeným alespoň trochu názorově souzníte, přečtěte si je. Nebudou Vás nudit a stejně jako já si díky nim leccos ujasníte. Mnohem víc, než z leckterého desetikilového lexikonu. Pořídíte je třeba zde.

dobre_mravy-600x600

Máte vlastní oblíbenou publikaci o způsobech? Vyhovují vám spíše výčty, nebo se shodneme?

4 hodnoty, které mi v dnešní společnosti chybí

Často mi bylo (a stále je) vyčítáno, že se zde příliš nevěnuji tématům chování a to přece dělá z muže gentlemana. Ne nějaké povrchní oblékání. Chování jsem se ale nevěnoval z jiného důvodu, než si mnozí myslí – etiketa, etika a morálka jsou podle mě věci, které vyžadují mnohem hlubší zkušenosti a znalosti než oblékání, které beru spíše jako technický obor, byť v něm málokdy existují čistě ne/správné odpovědi.

Proto jsem si v poslední době vypůjčil pár knih zabývajících se etiketou dob dávno minulých. U nás jsou s tématem etikety a společenského chování dle mého spojena hlavně dvě jména – Guth-Jarkovský a Špaček. Téměř všichni četli alespoň jednu ze současných Špačkových knih, ale málokdo už se pustil do Gutha-Jarkovského. Tak jsem to zkusil s jeho Společenským katechismem.

Jedná se o 70 let starý text, který je nutně zastaralý a téměř ve všem v dnešní době neplatný. Ale to neznamená, že by se z něho nedalo poučit. Staré řecké báje a pověsti také v lecčems nedávají smysl, ale přesto mají nadčasový přesah. U etikety navíc z tohoto srovnání krásně vidno trendy, kterými se společnost ubírá. Naprosté rozvolnění a bourání veškerých pravidel je víc než zjevné. Skoro by se dalo říct, že dnes už neplatí pravidla žádná. (Pokračování textu…)