Pavel Králíček

Pravého gentlemana jsem založil v roce 2011 a od té doby na něm dokumentuji svou cestu k gentlemanství. Kromě toho studuji na VŠE, provozuji Gentleman Store a s kolegou Honzou nově také John & Paul, značku košil pro štíhlé muže. Rád se zaměřuji na články o botách, které jsou takovou mou osobní specializací. Rád vám s čímkoliv poradím, stačí mi napsat.

Jak vám blogeři lžou a proč potřebujeme Blogerský kodex

Víte, jak to my blogeři ve skutečnosti máme s různými firmami a doporučováním produktů? Dnes to zkusím popsat. I za cenu, že tím otevřu Pandořinu skříňku.

Bezpochyby jste už četli doporučení konkrétního produktu na blogu svého oblíbeného autora. Minimálně zde. Co možná nevíte je, že spousta z těchto článků nevznikla díky přirozené touze podělit se o své zkušenosti s produktem, ale spíš šikovnou snahou PRistů se správným dárkem.

Fashion blogerky (i blogeři) jsou totiž častým cílem různých značek, které skrze ně chtějí propagovat své produkty. Na tom by nebylo nic moc špatného, v tradičních novinách se podobné věci dějí každý den. Problém je v tom, že blogeři se tváří jako “normální lidé” a mnohdy mívají se čtenáři výrazně užší vztah. Jejich doporučení pak může být vnímáno jako doporučení kamaráda či známého, kterému čtenář důvěřuje.

Posuďte sami, jak byste vyhodnotili následující situace:

1) Dobrý kamarád vám doporučí restauraci, kde byl na skvělé večeři.
2) Stejný kamarád doporučí stejnou restauraci, ale večeři dostal zdarma a z každého návštěvníka, kterého přivede, inkasuje provizi.

Kamarád to může myslet nastokrát upřímně, ale pokud do rovnice přidáte komerční zájmy, dynamika celé situace se mění. Podobný princip funguje i u blogerů.

Týká se to kosmetických produktů, košil na míru, mobilů, různých doplňků, všeho možného.

Možná je to jen můj problém, ale jako čtenář bych se cítil trochu podveden, proto se osobně snažím vždy jasně napsat, co jsem dostal zdarma. Vzhledem k tomu, že většinu nabídek odmítám, tak toho zatím moc nebylo; jen svetr od Felipe, sako od Suit & Me a košile od Janka (o které jsem ještě ani nenapsal).

Měli bychom se inspirovat situací v USA, kde přesně na tyto případy mají i zákony – tzv. FTC Endorsement Guide, kde je jasně stanoveno, že blogeři musí přiznat vše, co dostali zadarmo. Doporučuji prostudovat tyto FAQ.

Jak si tedy myslím, že by to mělo vypadat u nás?

Naprosto jednoduše. Stačí jen v dobré vůli vždy přiznat vše, co člověk dostal zadarmo. Není to tak těžké, stačí do článku přidat jednu větu.

Tahle jedna věta ale dokáže narovnat vztah mezi blogerem a čtenáři, který mi v tuto chvíli přijde pokřivený.

Co si o tom myslíte? Věděli jste, že blogeři dostávají věci zadarmo? Vadí vám, když se o tom v článku nezmíní?

Nejdříve muž, potom gentleman

Opravdu málokdy se mi stane, že by mě jeden konkrétní článek opravdu zasáhl a naráz mi změnil náhled na určitý problém. Teď se to ovšem podařilo Brettovi McKay článkem You’ve Got to Be a Man, Before You Can Be a Gentleman. Myslím, že se mu podařilo geniálně vystihnout prapůvod výhrad, které mají různí lidé vůči celému “gentlemanskému hnutí”.

Myšlenka je to jednoduchá, nejdříve musíte dospět v Muže, než se z vás stane gentleman. Problém je, že spousta mladých mužů se mnou v čele tuto fázi přeskakuje a snaží se stát gentlemanem – ať už to znamená cokoliv – rovnou. Pozoruji to už delší dobu a nikdy jsem nedokázal pochopit, proč z někoho sálá taková neurčitá mužná síla (nemyslím svaly) a někdo druhý působí slabě a nemužně. Opět, nemluvím o fyzické síle.

Co jsou vlastně ony znaky mužnosti? Nebo jak definovat “správného muže”? Já přejmu pár bodů z výše zmíněného článku, protože i když na něm nemám co vylepšit, rád bych ho alespoň poslal dál.

(Pokračování textu…)

Rozumná cenová hladina oblečení

Pokud nepatříte k hrstce vyvolených s neomezeným rozpočtem, pravděpodobně máte tušení, kolik různé věci stojí. Kolik dáte za chleba, kolik stojí mléko, kolik dovolená v Egyptě, kolik nová oktávka. Zároveň máte v hlavě i určité rozmezí, které určuje, kolik peněz dokážete za danou věc utratit a sami sobě ospravedlnit. Takové rozmezí samozřejmě existuje i u oblečení. A minimálně u mě má pro peněženku takovou nepříjemnou tendenci: neustále se zvyšuje.

Každopádně je zbytečné kritizovat a hodnotit druhé, že utrácejí za něco, co nám přijde zbytečné nebo hloupé. Záleží na pociťované hodnotě, kterou z daného zboží/služby máme. Pokud je hodnota pro nás vyšší, než daná věc stojí, je vše v pořádku.

Druhým důvodem, proč se alespoň u mě cenová hladina oblečení neustále zvedá, je takzvaná hédonická adaptace neboli člověk si hrozně rychle na určitou úroveň zvykne a příště už chce minimálně stejnou, ideálně vyšší. Na druhou stranu mi to v oblasti oblečení nepřijde tak špatné, pokud se tato touha drží v patřičných mezích.

Zastávám názor, že lepší je kupovat si méně věcí, ale kvalitnějších. Pokud už máte pět obleků v základních barvách standardní kvality, místo dalšího stejně kvalitního “na vystřídání” bych si raději trochu našetřil a koupil o něco kvalitnější. Lepší látku, více ručně dělaných detailů, nechat ušít na míru nebo na zakázku.

No, každopádně, to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem hlavně někde zaznamenat, kolik mi v tuto chvíli přijde normální dát za určité části oblečení, abych se mohl za rok podívat zpátky a zjistit, kde a jak se moje preference posunuly a jakým směrem. (Pokračování textu…)

Jak se zbavit vrásek na botách?

“Ahoj,
Na boty používám napínáky (ne ty ”cedrové“, ale i tak je na nich kůže při použítí napnuta), ale stejně se mi na nich hned udělají ”vrásky“, tím mám na mysli stopy na kůži na špičce v místě, kde se bota při chůzi ohýbá. Většina z mých bot má dlouhou a celou špičku bez prošívání. U všech bot se mi viditelné ”vrásky“ udělají již při prvním použití. Přestože pak hned použiji napínáky, tak je to na nich už pořád vidět. Existuje nějaký způsob, jak se těch ”vrásek“ zbavit?”

Existuje několik faktorů, které míru vrásnění určitým způsobem ovlivňují. Vždy bude záležet na konkrétní situaci – jak bota sedí, z jaké kůže je vyrobena a na tisíci dalších věcí. Rozdíly mohou být patrné i mezi levou a pravou botou stejného páru.

Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias
Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias

Typ boty

Zjednodušeně se dá říci, že boty s hladkou špičkou (tzv. plain toe) a boty střižené z jednoho kusu kůže (wholecut), se budou vrásnit více. Mokasíny oproti nim o něco méně. Konkrétní výsledek bude ale záviset na řadě dalších faktorů. (Pokračování textu…)

4 důvody, proč nenosit barevné tkaničky

Za posledních pár let jsem prošel mírným názorovým vývojem, co se různých částí oblečení týká. Již kompletně nezavrhuji džíny a tenisky, od barevných ponožek jsem se přesunul k jednobarevným a stejně tak už nemám ani jedny barevné tkaničky. O těch bude dnešní článek.

Myslím si, že barevné tkaničky prostě nejsou pěkné. Nepřidávají celku žádnou estetickou hodnotu, spíše ho vulgarizují. Pěkné a vyleštěné boty zbytečně shazují, k obleku se nehodí, obecně nejsou potřeba.

Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin
Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin

Když už jsem to ze sebe dostal, můžeme to probrat s chladnou hlavou. Mám několik argumentů, po jejichž přečtení snad své stávající barevné tkaničky z bot vyšněrujete, případně nebudete smutnit, že žádné nemáte. (Pokračování textu…)

Alois Holiš: Dělám to pro lidi

S panem Holišem, ředitelem firmy Janek,  jsem měl možnost potkat se v Rožnově pod Radhoštěm v sídle společnosti. Udělal na mě dojem dobrého, poctivého a možná příliš skromného podnikatele. Povídali jsme si o výrobě košil na míru, pozici Janka v Čechách i zahraničí a sebevědomí nás mladých. Předávám mu slovo.

Alois Holiš 3

Původní profesí jste ekonom, jak vás napadlo pořídit si fabriku na košile? Čistě obchodně, nebo vás táhlo srdce?

(smích) Po pravdě, celé moje rozhodnutí bylo o tom nedělat od rána do večera na cizím, ale na svém. Tenkrát (rok 2001) jsem měl velmi lukrativní místo a o peníze mi až tolik nešlo. Byl jsem mladší a šel jsem do toho po hlavě, rizika jsem ale trochu nedomyslel. Koupil jsem firmu, která nebyla v dobrém stavu. Výsledky nebyly špatné, ale… Nebylo to o ideálech a o díře na trhu, šlo o profesní důvody, chtěl jsem zkusit něco sám. To, že můj děd byl vyhlášený krejčí, který šil perfektní obleky, s tím tehdy nesouviselo. V průběhu 15 let jsme vybudovali snad největší výrobu pánských košil na míru u nás. Podařilo se nám dostat do Czech 100 Best a každým rokem se posouváme v žebříčku nahoru. Letos jsme skončili někde kolem 40. místa.

Všichni nemohou jen prodávat – někdo musí i vyrábět

Tato historie mě velmi zajímá, už jsem se dozvěděl, že jste fabriku koupil v roce 2001. Předtím už to nějak fungovalo?

Fungovalo, firma byla založena v roce 1990 člověkem, který košile do té doby nikdy nedělal. Viděl na místním trhu díru a tak ji zacelil, ale hlavně šil konfekci pro značky do ciziny. Tehdy tady byly různé značky, které Vy si už ani nemůžete pamatovat. Šohaj – to ještě nějak existuje, Joka, a plno dalších. Košile se většinou šily pro vojáky a to, co tady bylo, bylo otevřeně řečeno katastrofální. Češi byli tehdy levná pracovní síla. Tak okolo roku 2000 to skončilo a všichni odcházeli šít dál na východ. My jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Zaměřili jsme se proto na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, po kterých byla ve světě poptávka. Věděl jsem, že s levným dovozem se soupeřit nedá. Téměř úplně jsme opustili konfekci – začali jsme šít měřenky a to zachránilo výrobu i značku. Obrovský problém je v tom, že brzy nebudou šičky – školství nám nové nevychovává a věkový průměr švadlen nám tak roste. (Pokračování textu…)

Jacky Damwani: Dnes jsou obleky levnější než v 90. letech

O Suit & Me jsem věděl už nějakou dobu hlavně z jejich reklam na Facebooku. Nevěděl jsem ale, kdo za touto firmou stojí, jaká je jeho historie, ani jak obleky šijí. Tak jsem spojil příjemné s užitečným a při měření se na dvouřadé recenzní sako jsem udělal s Jackym Damwani rozhovor.

DSC_0760_web

Z Bombaje do Prahy

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Bombaji, tam jsem vystudoval a poté začal pracovat pro textilní firmu svého strýce. V oboru jsem už od dětství, od nějakých čtrnácti let jsem u něj brigádničil. V podstatě jsme dodávali látky – velkoobchodně i koncovým zákazníkům a výrobcům obleků. Později jsem si i v Honkongu v oboru látek, barev a módního návrhářství udělal certifikát.

Do Prahy jste tedy šel hlavně kvůli obchodu..

Ano, osobní důvody v tom nehrály roli. Byl jsem tehdy ale mladý, bylo mi nějakých dvacet, ani jsem nestihl vyzvednout vysokoškolský diplom. Museli jsme expandovat.

Vyráběli jsme sice v Hong Kongu, ale potřebovali jsme odbyt v Evropě, takže jsme se vydali na cesty. Můj bratr dělal nějakých zhruba sedm zemí, například Švýcarsko, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, další člověk si vzal Rusko a tu oblast. Já se přidal v roce 1994 a na starost jsem dostal Českou republiku a okolní země – Slovensko, trochu Rakousko. Základnu jsem si zvolil tady. Jsem tu už jednadvacet let. Domů jezdím jen na dovolenou, navštívit rodiče, občas cestuji s bratrem.

Jaké byly začátky? Kdo tvořil vaši klientelu?

V začátcích jsme tu prodávali hlavně zahraničním klientům. Zhruba 90 % byli cizinci, zbytek Češi. Takhle to bylo zhruba do roku 2000. Ani jsme na Čechy v té době nemířili, neměli totiž tolik peněz. S výjimkou těch nejbohatších. Zahraniční manažeři velkých firem ale postupně odcházeli a předávali pozice domácím. Ti si pak řekli, že by se jim hodil pěkný oblek a přišli za mnou. Postupně se to ale obracelo a měnilo, 90 % mých současných klientů jsou Češi, zbytek cizinci. Posledních deset let bylo v tomhle ohledu vážně skvělých a dynamických. Češi se postupně naučili nosit obleky a mají na ně peníze.

Na kolik u vás v devadesátých letech takový oblek vyšel?

Zhruba na 14 až 15 tisíc. Dnes jsou dokonce levnější. Hlavně díky tomu, jak se zvýšila poptávka, díky tomu oblekovému boomu. Široká veřejnost se o obleky začala zajímat – částečně i díky webům jako Muži v Česku, to tu dřív vůbec nebylo. (Pokračování textu…)

Jak rozchodit nové boty

Člověk by si myslel, že když dá za své první rámové boty 6 tisíc korun, měly by být pohodlné jako bavlnka. Rámové boty pohodlné jsou, ale nejdříve musíte překonat úvodní fázi rozcházení. Bude lepší nebo horší podle toho, jak přesně odpovídá tvar boty tvaru vaší nohy. Pokud máte vyšší nárt nebo širší chodidlo jako já, potrpíte si více.

Zdroj: parisiangentleman.tumblr.com
Zdroj: parisiangentleman.tumblr.com

Ve svých prvních botách jsem trpěl hned od druhé minuty, co jsem je měl na sobě. Říkal jsem si, že to přece není možné, abych je vydržel nosit celý den. Ale překonal jsem úvodní rozcházecí fázi a dnes? Nejpohodlnější boty, které mi sedí od prvního okamžiku, kdy si je obuji. (Pokračování textu…)

Tak trochu jiné kalhoty

Stává se mi každý den, že se zamiluji do určitého kusu oblečení. Většinou to jsou boty, méně často kalhoty nebo saka. Udělám si radost, pokud tato zamilovanost trvá delší dobu a daná věc není úplně mimo mé finanční možnosti. Takovou radost jsem si udělal před Vánoci s kalhotami od Suitsupply.

Otázka pohodlí

Asi jste si všimli trendu posledních let v oblasti kalhot – zužování. Někdy až na neúnosnou mez (hipsteři v super-upnutých džínách). V módě (a stylu) se všechno cyklicky opakuje, proto bude jen otázkou času, kdy se zase naplno projeví trend rozšiřování. Určité záchvěvy už proběhly, ale stále to není ono.

Z úzkých kalhot nejsem příliš nadšen z prostého důvodu – mám rád své pohodlí. Některé části těla prostě začínají v upnutějších kalhotách tlačit, když člověk značnou část dne sedí. Proto se snažím najít ideální poměr šířky a pohodlí – tak aby kalhoty nepůsobily stařecky, ale zároveň byly dostatečně pohodlné.

Část lidí, kteří by si na sebe oblek nikdy nevzali, tvrdí, že džíny a triko jsou jim mnohem pohodlnější. Upřímně: dobře padnoucí vlněné kalhoty jsou 100x pohodlnější než džíny. To jen tak na okraj.

Z trpaslíka obrem aneb Důležitost proporcí

Kalhoty mají jednu důležitou roli – vytvářejí siluetu člověka. A se siluetou se dají dělat velké divy. Minimálně se můžete dělat vyšší, nežli jste, což se kupříkladu mně docela hodí.

Stejný efekt prodlužování nohou, který funguje a je velice žádoucí u žen, totiž může zafungovat u mužů. Ne že bychom snad potřebovali, aby ženy byly paf z našich nekonečných nohou, ale minimálně iluze výšky nám pomoci může.

Zdroj: guerreisms.com
Salvatore Ambrosi v kalhotech se zvýšeným pasem. Zdroj: guerreisms.com

Trendy nám v tomto ohledu vůbec nepomáhají – pas se v souvislosti s bokovými džínami a prominencí opasků snižuje již od (mé) nepaměti a kalhoty sahající do skutečného pasu (nejužší místo trupu nad boky zhruba na úrovni pupíku) dnes vypadají na mužích nepatřičně a staře. (Pokračování textu…)

Jak šle došly do současné módy

Autorem článku je náš zahraniční korespondent Jaroslav Tomik.

Přiznám se, že šle (nebo-li lidově kšandy), pro mne až do nedávna představovaly kus oděvu, který nosili jinoši ve filmech z dob Petra Bajzy, staří pánové, které nebavilo každý rok měnit pásky, když jim opět narostl pivní břich, a klauni.

Bajza - ceskatelevize
Zdroj: Česká televize

Jenomže, jak člověk víc a víc dozvídá o módě a gentlemanství, při pohledu na současné módní ikony typu David Gandy či Noah Mills si uvědomí, jak daleko byl od pravdy. Tento článek je výletem do historie šlí, přehled základních typů a variant jejich nošení, který vám pomůže objasnit, proč jsou naprosto spjaty se základy pravého gentlemanského oblékání a stylu.

Zdroj: TheBespokeDudes.com
Zdroj: TheBespokeDudes.com

Prodloužit a narovnat

Základním důvodem pro existenci šlí je to, aby kalhoty nejen perfektně držely v pase, nepadaly, ale také aby postavu opticky prodloužily, neboť zdůrazňují svislé linie těla. Další velkou výhodou je, že když si je na sebe nasadíte, jakoby přirozeně se narovnáte v zádech. A tak kromě toho, že vypadáte vyšší, jste i sebevedomější, protože navenek vyzařujete mnohem více kontroly sebe a všeho kolem vás. (Už víte, v čem jít na to příští interview?)

Zdroj: TheBespokeDudes.com
Zdroj: TheBespokeDudes.com

První šle, jak je známe dnes, tedy oblékány přes ramena a upevněné na kalhotech, se objevily ve Francii, a to ke konci 18. století, v době Francouzské revoluce. Poté, v roce 1820, Albert Thurston začal vyrábět a prodávat šle v Londýně na 27 Panton Street, Haymarket, které dodnes patří k renomovaným značkám. Jejich šle jsou z široké palety materiálů – bavlny, kašmíru, tvídu, či hedvábí.

70915m2_ts
Zdroj: Sportsmanguide.com

Na knoflíky nebo aligátora?

Původní, klasické šle mají poutka z kůže a upínají se ke knoflíkům na vnitřní straně kalhot. Nosily se tradičně ke kalhotům s vysokým pasem a bez pásku (nehodí se tedy k německým či italským kalhotám, které vyžadují pásek). První kšandy s kovovým mechanismem, tedy dnešní nejběžnější podoby (“aligátor”), přišly až ke sklonku 19.století, a zajímavostí je, že, ostatně podobně jako košile, byly považovány za část spodního prádla, která by se neměla ukazovat na veřejnosti, neboť to bylo považováno za nevkusné a opovážlivé.

reIMG_8350
Zdroj: Articleofstyle.com

Dnes se šle těší největší oblibě ve Spojených státech a v Británii, v ostatních částech světa se můžete lehce setkat s názorem, že jde o styl velice staromódní, ale zejména Britové holdující klasickému oblékání na ně nedají dopustit – typickým příkladem jsou vyznavači stylu dandy. Čím dál více si ale můžete všimnout mnoha tvarových i barevnych variant na blozích po celém světě, kde šle slouží jakožto fashion statement, nošených čistě jen přes košili, bez saka a s motýlkem či kravatou.

tumblr_muq7x77fqu1rnvqnso1_500
Zdroj: Takeitofftherack.tumblr.com

Křížem krážem

Existují tři základní typy šlí – H, X, Y, které přimo vystihují tvar křížení na zádech. Prvním typem byly H, které však byly brzy vystřídány X a Y pro větší komfort. Někteří muži preferují typ X, protože si mohou nastavit více zeširoka, jiní zase šle ve tvaru Y, které poskytují lepší oporu středu křížení. V každém případě je nejlepší si oba typy vyzkoušet osobně, já je střídám podle nálady. Dále jsou tu různé šířky, kde záleží spíše na stylové preferenci, akorát bych rád poznamenal, že velmi úzké kšandy (1,5-2,5cm) jsou často asociovány se skinheady a punkovou módou.

tumblr_n3j08w6RV91rxnekho1_500
Zdroj: Gentlemenstie.tumblr.com

Ať už preferujete styl klasických anglických gentlemanů, jako je třeba model David Gandy, či máte raději menší twist v podobě bílých kšand Daniela Craiga v Casino Royal, nošení kšand je v dnešní době především o tom, abyste se v nich cítili sebevedomě, dobře naladěni a vkročili do nového dne s tím, že nemusíte ani vteřinu perného dne strávit trápením se s padajícími kalhotami. Nošení šlí je jednoduše praktické privilegium moderních gentlemanů.