Pavel Králíček

Pravého gentlemana jsem založil v roce 2011 a od té doby na něm dokumentuji svou cestu k gentlemanství. Kromě toho studuji na VŠE, provozuji Gentleman Store a s kolegou Honzou nově také John & Paul, značku košil pro štíhlé muže. Rád se zaměřuji na články o botách, které jsou takovou mou osobní specializací. Rád vám s čímkoliv poradím, stačí mi napsat.

5 chyb, kvůli kterým jsem přišel o desítky tisíc

Jedním ze znaků dospělého muže by měla být všeobjímající soběstačnost. Tedy schopnosti uživit se, žít sám, vyprat si, vyžehlit si, uvařit si a poradit si ve většině situací. Jednou ze složek soběstačnosti je mít pod kontrolou vlastní finance. A v tom jsem nadělal spoustu chyb, o které bych se s vámi rád podělil, abyste se jich v ideálním případě mohli vyvarovat.

1) Žít si nad poměry

To je největší prohřešek, který se zároveň nejhůř napravuje. U mě to bylo z několika příčin:

a) Měl jsem starší a úspěšnější přítelkyni, které jsem se chtěl vyrovnat. Po svém otci zastávám možná hloupé přesvědčení, že ve vztahu by měl muž vydělávat víc peněz než žena.1 Proto jsem měl alespoň potřebu vydělávat více peněz. Problém byl v tom, že při budování firmy se vynaložený čas zhodnotí až za nějakou dobu a neexistuje tam přímá úměra odvedené práce a měsíčního příjmu. V začátcích bohužel, později bohudík.2

b) Cítil jsem jistý tlak na to kupovat si nové a nové věci, abych měl o čem psát na blogu. Problém psaní o pánské módě je v tom, že si s teorií nevystačíte donekonečna. Důležitá je praxe a tu získáte nejčastěji kupováním si věcí a jejich nošením, což dost leze do peněz. Toto přesvědčení mě naštěstí opustilo poměrně brzy.

c) Poměřoval jsem se se staršími lidmi a kvůli tomu jsem se odpoutal od toho, co je v mém věku normální. Není to Café Savoy, je to menza. Jakkoliv může být poměřování se se staršími lidmi přínosné a motivační, v oblasti životního stylu to dobrá strategie není. Jde o drobnosti, které se nasčítají. Třeba o stravování se v restauracích místo vaření si doma a ježdění Uberem místo tramvají.

d) Myslel jsem si, že na to mám. To souvisí s dalším bodem – jednoduše jsem zavíral oči nad tím, jaký je můj skutečný měsíční příjem a jaké mám výdaje.

2) Nepřehledné účty a zavírání očí

Pokud máte jeden bankovní účet a stálý měsíční příjem, je situace poměrně jednoduchá. Já měl bankovní účty dva, kreditní kartu a navíc kontokorenty. V začátcích jsem ještě směšoval osobní a firemní peníze, takže výsledkem bylo totální babylonské zmatení účtů. Neměl jsem absolutně přehled o tom, jaké jsou mé měsíční příjmy a výdaje. Tušil jsem, že výdaje budou zřejmě vyšší, ale nevěděl jsem přesně o kolik a raději před tím zavíral oči.

3) Půjčování si na spotřebu

Klasická past na nižší a střední třídu, do které jsem se bohužel chytil také. Na mou obranu: nepůjčil jsem si čistě na spotřebu, ale část úvěru, který jsem si vzal, jsem použil na spotřebu a část na podnikání. Půjčovat si na spotřebu je opravdu největší hloupost, která může být, a vykrystalizované myšlení typu “mám na to nárok”. Samozřejmě bolí si přiznat, že na něco člověk nemá. Prostě nemá. Když jsme z každé strany živeni představami, že stačí chtít a můžeme mít cokoli, ale není to tak. Z této kognitivní disonance, neboli rozdílu mezi našimi představami a realitou, plyne spousta problémů.

4) Využívání kreditky

Říká se, že kreditka je dobrý sluha, ale zlý pán. Dovolím si oponovat: v našich podmínkách není ani příliš dobrým sluhou. Nedá se na ni dost dobře sbírat nic natolik hodnotného jako třeba míle do věrnostních programů aerolinek, maximálně ušetříte pár korun měsíčně. To se samozřejmě může hodit, ale riziko s nimi spojené je příliš vysoké. Pokud nejste hyper-asketické povahy, není důvod vystavovat se takovému pokušení.

Princip kreditní karty nemusí být každému známý, proto krátce vysvětlím: kreditní karta je forma úvěru od banky s určitým rámcem. Ideálně by měla fungovat tak, že během měsíce platíte místo své debetní karty (která čerpá peníze z vašeho účtu) kreditní kartou (tedy používáte peníze banky, půjčujete si). Pokud vyčerpanou částku za daný měsíc uhradíte v rámci tzv. “bezúročného období” (např. 21 dní), neplatíte nic a můžete těžit z výhod – např. slevy u obchodníků, vrácení % z nákupů a podobně.

Problém nastává, pokud celou částku v bezúročném období nesplatíte. To se může stát snadno: podlehnete pokušení a koupíte si o boty víc (protože můžete!), máte nenadálé výdaje, důvodů je spousta. V takovém případě začínáte z vyčerpané částky platit úroky klidně ve výši 20 % p.a. To je dost.

Když se včas vzpamatujete a kreditku doplatíte, škody nejsou tak velké, ale když měsíc za měsícem klesáte stále hlouběji, už se nemusíte vyhrabat ven. Z minimální splátky pak klidně polovina padne jen na úroky.

5) Nevyjednávání

Od přírody nejsem úplně podnikatelský typ. Proto je ohromné štěstí, že jsem se spojil s Honzou Moravčíkem, který naší dvojici podnikatelské schopnosti dodává. Má na starosti veškeré vyjednávání s dodavateli, které nám už ušetřilo/vydělalo desítky tisíc korun.

Bonus: Co se mi povedlo

Z jedné věci ohledně svých financí přeci jen radost mám. Zejména na Honzův popud se mi podařilo kompletně oddělit osobní a firemní peníze, což může znít jako samozřejmost, ale pro mě nebyla. Už více než rok proto máme jasně dohodnuto, jaké částky si měsíčně budeme vyplácet (a nejsou to žádné závratné sumy), abychom firmě umožnili co nejrychleji růst. Někdy proto v nadsázce říkám, že já jsem na tom finančně špatně, ale firma skvěle.

Další zdroje o osobních financích:

  1. Pouze v rámci vztahu, samozřejmě. Za stejnou práci by měla náležet stejná odměna bez ohledu na pohlaví. V tomto jsem docela feminista. []
  2. Pokud dosáhnete dostatečně velké páky (leverage), má vaše hodina práce mnohem větší cenu než v rámci zaměstnání. Takové úrovně ale není vůbec jednoduché dosáhnout. Proto i když jsem pracoval tvrdě, v měsíčním příjmu se to téměř neodrazilo a zbylo tak jen utrácení. []

La Sartoria: Ostrůvek stylu na Starém Městě

Tento článek byl původně psán pro web Muži v Česku. Se svolením ho publikuji zde.

O malém obchodu na Starém Městě s italským názvem La Sartoria jsem se dozvěděl při rozhovoru s Česlavem Jarošem, který mi doporučil, abych se tam stavil. Že určitě nebudu litovat. Až do té doby jsem o něm nevěděl. Na internetu jsem dohledal pouze malou facebookovou stránku, ale nic víc. (Od té doby už spustili webové stránky). Podle adresy (Haštalská 9) jsem se trochu bál, aby se nejednalo o jeden z hodně posh podniků, ale realita byla úplně jiná.

IMG_8741_webObchod vedou manželé Vaculínovi, kteří jsou jako nebe a dudy. Milou, klidnou a přívětivou paní Dagmar doplňuje manžel Oldřich, kterému kvůli jeho bujné záplavě šedivých vlasů a temperamentu nevěříte české občanství. Jak jsme se dozvěděli od jeho manželky, má svou hlavu – když jsme přišli na rozhovor, tak zrovna “štrajkoval” a rovnou odcházel. Ale když se těsně před koncem vrátil, přidal k dobru pár historek.

Celý rozhovor jsem tedy vedl s paní Vaculínovou, která nám vyprávěla o svých začátcích: “Když jsem s tím začala, byly tady na šití na míru asi dvě velké firmy a pak Jacky ze Suit & Me. A když jsme s tím přišli my, spousta lidí vůbec netušila, která bije. Nevěřili, že se to šije v Itálii, měří tady a že přijde hotová věc. Spoustu lidí jsme museli přesvědčovat. Jak jsem v tom byla nováček, nebyla jsem si úplně jistá v kramflecích. Ale právě z té doby mi zákazníci zůstali.” (Pokračování textu…)

Jsem v Bibli, říkejte mi apoštole Pavle

Před týdnem vyšla nová Fashion bible, mnou již velmi očekávaný počin. Tentokrát očekávanější než obvykle, protože na straně 136 je i stránka věnovaná mé osobě. S rozhovorem jsem poměrně spokojený, už se mi více daří přibližovat slova realitě, což u mě není zvykem. Také se mi líbí poselství „nebojte se být nudní“. Je to takový pěkný protipól všech výzev k barevným kombinacím a větší odvaze v oblékání. Kromě mě je v sekci Stylaři z kamarádů zastoupen ještě Víťa Ivičič a Robin Bery, z ostatních pak Filip Vaněk, Nobodylisten a Johny Machette.

IMG_6231_web

Ale zpátky k samotnému časopisu. Dle mého jde o nejlepší čtení o pánské módě na českém trhu, tečka. Projektu hodně fandím a mám radost, že z Tomáše Otty, který má velkou část obsahu na svědomí, bude nový séfredaktor. Jsem zvědavý, kam bude časopis dále posouvat.

IMG_6224_web

Jelikož jde o „bibli“, je dělená do několika knih. Přiznám se, že jsem toto dělení zatím nepochopil a nijak mi v orientaci v časopise nepomáhá. Každopádně doporučuji hlavně první tři knihy. V první, Stylografu, naleznete klasické poměrně základní (ale správné) rady, ve druhé relevantní (!) vizuální inspiraci na konkrétní outfity na různé příležitosti a ve třetí rozhovory se Stylaři. V knize čtvrté jsou alespoň krásné fotky stylových Londýňanů. (Pokračování textu…)

Oblékejte se jako pořádný muž, nově jako videokurz

Dnes to bude čistě informační. Rád bych Vás upozornil na svůj nový video kurz (vlastně svůj starý kurz nově ve formě videa), který můžete najít na stránkách Know How Klubu. Natáčel se už na podzim, ale nějak se nám protahovalo zpracování videa a finální odsouhlasení, takže vyšel až nyní před koncem ledna.

Obsahuje víceméně stejné informace jako kurz pořádaný naživo, jen oproštěný o několik částí, které ve formě videa nedávaly příliš smysl. Byla to moje první zkušenost mluvit takhle dlouho do kamery, takže jsem byl řádně nervozní, ale snad to na výsledku nebude příliš znát. Já sám se na sebe samozřejmě dívat nemůžu, protože se musím smát. Je to podobné, jako když slyšíte svůj nahraný hlas, jen horší, protože se i vidíte.

Kromě hodiny a půl videa dostanete i prezentaci ke stažení, případně celý kurz ve formě pouze audia.

Každopádně pokud máte o kurz zájem, využijte slevového kódu ve formátu “GENTLEMAN”, se kterým dostanete 20% slevu. Na Know How Klubu mají i garanci vrácení peněz do 48 hodin od zakoupení kurzu, takže se nemusíte ničeho obávat.

Pokud byste mě přecijen chtěli vidět naživo, můžete přijít na březnový živý termín, který jsem vypsal na Naučmese.

I v Čechách to umíme dělat dobře

kolekce_robin_14

Firmě Janek fandím, to jste si mohli všimnout z článku o výrobě košil na míru a o tom, jak poznat jejich kvalitu. Byl jsem se i krátce podívat na focení jejich kampaně na podzim a zimu s Robinem Berym, což je můj další kamarád. Z toho pohledu bych mohl být zaujatý, ale zkrátka si myslím, že výsledek je skvělý.

Janek je poměrně konzervativní značka, šije hlavně košile a obleky na míru, z čehož vyplývá i její cílová skupina. Přesto se jim ale povedlo nafotit velice nositelné a přesto nijak nudné outfity, které jsou v principu konzervativní, ale na naše poměry nadstandardní. Vybral jsem několik fotek z jejich kampaně #bezkonfekce a zkusím je trochu okomentovat, podobně jako jsem to udělal u Drake’s.

kolekce_robin_12_16_9

Mít sídlo na Moravě má i svoji výhodu – krásnou přírodu. I když obleky se většinou fotí v městském nebo business prostředí, mám mnohem radši přírodní scenérii.

robin_kolekce_15

Kromě hnědého obleku, který se k podzimu a spadanému listí přímo nabízí si všimněte i dobře zkombinované denimové košile, která je teď v kurzu. (Pokračování textu…)

Láska za časů Midori

IMG_5982O japonských zápisnících Midori jsem se dozvěděl z článku Tomáše Baránka na jeho skvělém blogu Lifehacky.cz. Nadchnul mě tak, že jsem si obratem musel jeden pořídit. V tu dobu ale u nás nebyly dostupné, takže jsem objednal přes britský e-shop The Journal Shop. Čekání bylo dlouhé, ale moje nadšení nijak neuvadlo, ba naopak. Hned jak jsem ho viděl na vlastní oči, tak jsem věděl, že ho jednou musím prodávat i v Gentleman Store – v srpnu se to konečně podařilo.

Traveller’s Notebook je o trochu složitější než třeba u nás běžné zápisníky Moleskine, proto vysvětlím, v čem se liší a proč mi tolik vyhovuje.

Jak funguje

IMG_5973
Základem Traveller’s Notebooku jsou kožené desky z hrubé kůže, která není povrchově upravená, takže rychle získává patinu. Do nich jsou usazeny 2 gumičky: jednou se desky obepnou, aby zůstaly zavřené, pomocí druhé do nich zajistíte jeden ze zápisníků. Pokud byste v deskách chtěli mít zápisníky 2–3, je potřeba použít další gumičky. Můžete použít jednu záložní, která je v základním balení, nebo si pořídit ty speciální. (Pokračování textu…)

Podzimní inspirace od Drake’s

Že je Drake’s moje oblíbená značka, jste se už dočetli. Dnes mám pro vás několik fotek z jejich podzimního lookbooku. Neskutečně mě baví a skvěle vyjadřují, jak si představuji podzimní oblečení.tumblr_nuavmcFjR01qcf1bio8_1280

Tmavě hnědé sako, středně šedé kalhoty a košile podobná našemu Klementovi. A pro oživení celku kapesníček s oranžovým okrajem.

tumblr_nuavmcFjR01qcf1bio1_1280

Na mně by šála tolik nevyzněla, ale zde souzní s modelovými vousy a barvou pleti.

tumblr_nuavmcFjR01qcf1bio5_1280

Zimním čepicím se vyhýbám jako čert kříži, ale tuto červenou s barevnými flíčky bych překousnul. Na fotce vpravo je takový signature look Drake’s – propínací kardigan pod sakem. Běžný smrtelník jen musí dát pozor, aby nevypadal příliš nedbale. (Pokračování textu…)

Jak vám blogeři lžou a proč potřebujeme Blogerský kodex

Víte, jak to my blogeři ve skutečnosti máme s různými firmami a doporučováním produktů? Dnes to zkusím popsat. I za cenu, že tím otevřu Pandořinu skříňku.

Bezpochyby jste už četli doporučení konkrétního produktu na blogu svého oblíbeného autora. Minimálně zde. Co možná nevíte je, že spousta z těchto článků nevznikla díky přirozené touze podělit se o své zkušenosti s produktem, ale spíš šikovnou snahou PRistů se správným dárkem.

Fashion blogerky (i blogeři) jsou totiž častým cílem různých značek, které skrze ně chtějí propagovat své produkty. Na tom by nebylo nic moc špatného, v tradičních novinách se podobné věci dějí každý den. Problém je v tom, že blogeři se tváří jako “normální lidé” a mnohdy mívají se čtenáři výrazně užší vztah. Jejich doporučení pak může být vnímáno jako doporučení kamaráda či známého, kterému čtenář důvěřuje.

Posuďte sami, jak byste vyhodnotili následující situace:

1) Dobrý kamarád vám doporučí restauraci, kde byl na skvělé večeři.
2) Stejný kamarád doporučí stejnou restauraci, ale večeři dostal zdarma a z každého návštěvníka, kterého přivede, inkasuje provizi.

Kamarád to může myslet nastokrát upřímně, ale pokud do rovnice přidáte komerční zájmy, dynamika celé situace se mění. Podobný princip funguje i u blogerů.

Týká se to kosmetických produktů, košil na míru, mobilů, různých doplňků, všeho možného.

Možná je to jen můj problém, ale jako čtenář bych se cítil trochu podveden, proto se osobně snažím vždy jasně napsat, co jsem dostal zdarma. Vzhledem k tomu, že většinu nabídek odmítám, tak toho zatím moc nebylo; jen svetr od Felipe, sako od Suit & Me a košile od Janka (o které jsem ještě ani nenapsal).

Měli bychom se inspirovat situací v USA, kde přesně na tyto případy mají i zákony – tzv. FTC Endorsement Guide, kde je jasně stanoveno, že blogeři musí přiznat vše, co dostali zadarmo. Doporučuji prostudovat tyto FAQ.

Jak si tedy myslím, že by to mělo vypadat u nás?

Naprosto jednoduše. Stačí jen v dobré vůli vždy přiznat vše, co člověk dostal zadarmo. Není to tak těžké, stačí do článku přidat jednu větu.

Tahle jedna věta ale dokáže narovnat vztah mezi blogerem a čtenáři, který mi v tuto chvíli přijde pokřivený.

Co si o tom myslíte? Věděli jste, že blogeři dostávají věci zadarmo? Vadí vám, když se o tom v článku nezmíní?

Nejdříve muž, potom gentleman

Opravdu málokdy se mi stane, že by mě jeden konkrétní článek opravdu zasáhl a naráz mi změnil náhled na určitý problém. Teď se to ovšem podařilo Brettovi McKay článkem You’ve Got to Be a Man, Before You Can Be a Gentleman. Myslím, že se mu podařilo geniálně vystihnout prapůvod výhrad, které mají různí lidé vůči celému “gentlemanskému hnutí”.

Myšlenka je to jednoduchá, nejdříve musíte dospět v Muže, než se z vás stane gentleman. Problém je, že spousta mladých mužů se mnou v čele tuto fázi přeskakuje a snaží se stát gentlemanem – ať už to znamená cokoliv – rovnou. Pozoruji to už delší dobu a nikdy jsem nedokázal pochopit, proč z někoho sálá taková neurčitá mužná síla (nemyslím svaly) a někdo druhý působí slabě a nemužně. Opět, nemluvím o fyzické síle.

Co jsou vlastně ony znaky mužnosti? Nebo jak definovat “správného muže”? Já přejmu pár bodů z výše zmíněného článku, protože i když na něm nemám co vylepšit, rád bych ho alespoň poslal dál.

(Pokračování textu…)

Rozumná cenová hladina oblečení

Pokud nepatříte k hrstce vyvolených s neomezeným rozpočtem, pravděpodobně máte tušení, kolik různé věci stojí. Kolik dáte za chleba, kolik stojí mléko, kolik dovolená v Egyptě, kolik nová oktávka. Zároveň máte v hlavě i určité rozmezí, které určuje, kolik peněz dokážete za danou věc utratit a sami sobě ospravedlnit. Takové rozmezí samozřejmě existuje i u oblečení. A minimálně u mě má pro peněženku takovou nepříjemnou tendenci: neustále se zvyšuje.

Každopádně je zbytečné kritizovat a hodnotit druhé, že utrácejí za něco, co nám přijde zbytečné nebo hloupé. Záleží na pociťované hodnotě, kterou z daného zboží/služby máme. Pokud je hodnota pro nás vyšší, než daná věc stojí, je vše v pořádku.

Druhým důvodem, proč se alespoň u mě cenová hladina oblečení neustále zvedá, je takzvaná hédonická adaptace neboli člověk si hrozně rychle na určitou úroveň zvykne a příště už chce minimálně stejnou, ideálně vyšší. Na druhou stranu mi to v oblasti oblečení nepřijde tak špatné, pokud se tato touha drží v patřičných mezích.

Zastávám názor, že lepší je kupovat si méně věcí, ale kvalitnějších. Pokud už máte pět obleků v základních barvách standardní kvality, místo dalšího stejně kvalitního “na vystřídání” bych si raději trochu našetřil a koupil o něco kvalitnější. Lepší látku, více ručně dělaných detailů, nechat ušít na míru nebo na zakázku.

No, každopádně, to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem hlavně někde zaznamenat, kolik mi v tuto chvíli přijde normální dát za určité části oblečení, abych se mohl za rok podívat zpátky a zjistit, kde a jak se moje preference posunuly a jakým směrem. (Pokračování textu…)