Pavel Králíček

Pravého gentlemana jsem založil v roce 2011 a od té doby na něm dokumentuji svou cestu k gentlemanství. Kromě toho studuji na VŠE, provozuji Gentleman Store a s kolegou Honzou nově také John & Paul, značku košil pro štíhlé muže. Rád se zaměřuji na články o botách, které jsou takovou mou osobní specializací. Rád vám s čímkoliv poradím, stačí mi napsat.

Jak jsme vyráběli tašku

Vyrábět vlastní výrobky je krásné. Nemusíte se limitovat nabídkou jiných značek, všechno si navrhnete a vyrobíte přesně tak, jak chcete a jak je to podle vás správně. Tedy alespoň teoreticky. V praxi samozřejmě narazíte na spoustu technologických a hlavně ekonomických omezení, se kterými se musíte vypořádat. To se nám stalo i při výrobě kožených tašek. Ale nepředbíhejme.

11925838_1063695533665447_1728799114_n

Pořádnou příruční koženou tašku na notebook beru jako základní výbavu každého městského muže. Moje první pořádná byla od Jack Russell Maletier, kterou jsem dostal k Vánocům asi v roce 2012 a od té doby jsem ji téměř bez přestání nosil. Sloužila dobře, jen držadla nevydržela denní nápor a trochu se potrhala. Od té doby se ale trochu změnily mé preference a nedokázal jsem na českém trhu najít žádnou tašku, která by mi vyhovovala a nestála přehnaně moc. Tak jsme si s Honzou řekli, že si ji vyrobíme.

Měli jsme základní představu, jak by taková ideální taška měla vypadat.

1) Pevná konstrukce. Obě naše tašky (moje od Jack Russell Malletier a Honzova od Blažka) mají téměř totožnou konstrukci a jsou dost měkké, takže když do nich cokoliv dáte, různě se boulí a nedrží dobře tvar. To jsme chtěli změnit a vyrobit tašku, jejíž stěny by byly dost pevné a působily bytelně.

img_4576

2) Kvalitní kůže. Většina tašek na trhu, které by přicházely v úvahu, je z kůže Saffiano. Sice vypadá déle jako nová, ale zase nezískává postupem času žádnou patinu. Uvažovali jsme o hlazenici, ale skončili jsme u nappy, která je na omak super příjemná a zároveň získá i lehkou patinu.

img_4582

3) Decentní logo. Sice jsme sami proti sobě, protože si tím nebudeme dělat reklamu, ale nemáme rádi křiklavá loga. Na našich taškách je proto logo John & Paul jen lehce vyražené z jedné strany, téměř neznatelné.

img_4590

4) Rozumná cena. Chceme vyrábět věci s co nejlepším poměrem kvalita/cena. Toho se držíme i u tašek. Bohužel jsme nebyli schopní z výrobně-ekonomických důvodů vyrobit tašku z prodejní cenou mezi 3–6 tisíci, kde je v nabídce velká mezera, ale snažili jsme se ji udržet v rozumné míře. Bohužel kvalitní kůže a česká výroba něco stojí, takže jsme skončili na ceně 7 990 Kč. Za tuto cenu ale nevíme o lepší tašce.

5) Jednoduchý a čistý design. Na začátku jsme na tašce chtěli mít úchytky na noviny, držadlo kufru a další fíčury, ale postupně jsem jich většinu odstranili. Zůstala pouze jedna vnější kapsa na zip a jednoduché vnitřní uspořádání. Vše, co nebylo nezbytně nutné, šlo pryč.

img_4551

6) Popruh extra. Nezdá se to, ale značnou částí ceny tašky je popruh, který ale část zákazníků (jako já) nikdy nevyužije, přesto za něj zaplatí. Proto jsme se rozhodli úměrně snížit základní cenu tašky a popruh přidat jen za příplatek v ceně nákladů na jeho výrobu. To nám přijde nejvíc fér.

S těmito zásadami jsme tedy začali na projektu kožené tašky v září 2015 pracovat. Přes 2 prototypy a spoustu ladění detailů máme konečně první várku na skladě a můžeme se o ni s vámi podělit.

img_4534

Na výsledné tašky v 5 různých barvách se můžete podívat na Gentleman Store.

Mám z tašek upřímnou radost, po košilích je to další produkt pod značkou John & Paul ve skvělé kvalitě za dobrou cenu, pod který se hrdě podepíšu a s radostí ho budu prodávat.

V sekci kožených tašek samozřejmě neskončíme jen u jednoho modelu, jako další chystáme menší a tenčí slim tašku, do které se přesně vejde 13″ notebook. Cenově bychom se chtěli dostat k šesti tisícům korun. Pak přijdou na řadu weekendery. A pak se uvidí.

Z iPhonu na Alcatel aneb Cesta tam a zase zpátky

Představte si ten nejlevnější a nejhloupější telefon, který jde dnes koupit. Stojí 400 Kč a vyrábí ho Alcatel. Tak přesně ten jsem používal poslední 2 měsíce. A byly to nejlepší 2 měsíce za hodně dlouhou dobu.

Můj první iPhone byl 3G. Pak jsem měl čtyřku, pak pětku. To je nějakých zhruba 6 let, stokrát denně, každý den. Až jsem si vypěstoval solidní závislost. Taková ta klasika – usínáte s ním, probouzíte se s ním, vytahujete ho z kapsy v každou volnou minutu každého dne.

A i když se občas objeví článek, ve kterém autor nadšeně evangelisticky píše o tom, jak je to super obejít se bez iPhonu, jak se vzdal internetu nebo sociálních médií, s trochou skepse si říkáte, že to přece nemůže být zas tak super. Vždyť se přece nic neděje. Notifikace sem, notifikace tam. Aspoň jsem v obraze.

Ale děje se toho hodně. (Pokračování textu…)

Recenze LG Styleru – parního osvěžovače oděvů

Většinu nabídek na všemožné recenze a spolupráce se mi úspěšně daří odmítat. Přijímám jen ty, které mi dávají smysl a vidím v nich přínos i pro vás, třeba ve formě zajímavého článku. A tak jsem se nabídku firmy LG na zapůjčení parního osvěžovače oděvů LG Styler rozhodl přijmout.

Zpočátku jsem byl skeptický, protože mi nebylo úplně jasné jeho využití a smysl, ale postupem času mi víc a víc přirůstal k srdci. Ve spolupráci s Petrem Honcem, který má svůj Youtube kanál Gentleboy, jsem natočil i video recenzi Styleru, takže se můžete podívat.

Co to vlastně je?

petrhonc_img_9641-copyOficiálně je LG Styler parní osvěžovač oděvů, což je ale kategorie spotřebičů, kterou málokdo zná nebo vlastní. Zatím se prodává spíše v Americe, Japonsku a na pár dalších trzích – Česká republika je z těch, kde ho lze pořídit, zřejmě tím nejmenším. Zkušenost s něčím podobným budou mít zejména lidé často cestující po hotelích, kde se nacházejí tzv. “trouser pressy” od firmy Corby, nebo nově i LG Stylery. Na Facebooku psal Pavel Plička, že už se s ním dokonce potkal v Kanadě.

Jednoduše řečeno je to spotřebič velikosti užší ledničky, do kterého vložíte oblečení a on vám ho pomocí horké páry osvěží, provoní a narovná. Kromě toho má také program pro důkladnou dezinfekci, což ocení alergici a lidé s vysokými nároky na hygienu. (Pokračování textu…)

7 věcí, které jsem se naučil na moři

Než si na všechno přicházet sám, je mnohem lepší najít si dobrého učitele. Už pětkrát jsem byl v Chorvatsku na plachetnici (3x jako kapitán), ale cítil jsem, že mám ještě velké mezery ve svých jachtařských schopnostech. Také jsem se chtěl podívat i do jiných moří, ale sám jsem si ještě netroufal. Pár měsíců jsem tedy sledoval stránku na Facebooku, kde lidé shánějí posádku pro své plavby, až mě zaujala plavba okolo Evropy, kterou právě uskutečňuje Pavel Polák na své lodi Torpedo.

Pouze na základě článku jsem napsal do redakce, která mi dala kontakt přímo na Pavla a vlastně naslepo jsme se domluvili, že se k němu v Itálii přidám na jedno- až dvoutýdenní plavbu. Na lodi jsme spolu jako před tím neznámí lidé strávili 10 dní, dokonce bez nějaké větší ponorkové nemoci. A spoustu jsem se toho od něho naučil.

1) Generace W všechno opraví

Naše jediná společná fotka. Sluchátka mám kolem krku, protože už se mi nevešly do tašky.
Naše jediná společná fotka při odjezdu. Sluchátka mám kolem krku, protože už se mi nevešly do tašky.

Pojem “generace W” znám z článku na Priglu, který je neskutečně vtipný a trefný, doporučuji přečíst.

“Generaci W poznáte podle toho, že neřeší pičoviny, nebojí se šáhnout na práci ani – bez zeptání – na ženskej zadek a pokud se doma posere pračka, tak jde a opraví ji.” – Prigl

Ve zkratce jde o generaci dnešních padesátníků až šedesátníků, u které je oproti dnešním rachitickým hipstrům ještě všechno v pořádku. Vím o sobě, že moc neumím pracovat rukama, a vnímám to jako slabinu, ale zatím jsem neměl moc šanci a potřebu s tím něco dělat. Když můžu, tak alespoň pomáhám nebo sleduji ostatní, jak něco opravují nebo vyrábějí.

Při dlouhé plavbě na lodi je to ale velký handicap. Není možné s každou drobností jezdit do přístavu, poruchy se musí opravit co nejdřív. Za jízdy se nám rozbily 3 věci – natrhla se hlavní plachta, utrhnul její vrchní vodič a na tři části rozlomil šroub uchycení motoru k lodi. Na všechno byl Pavel připraven a dokázal opravit – plachtu zašil, vodič nahradil, šroub vyměnil za silnější. Já bych na to dokázal jen hloupě koukat a googlit. (Pokračování textu…)

Recenze bot FriendlySuits design by Lawart

Český obuvní rybníček není příliš rozsáhlý – Loake, Barker a pak dlouho nic. Poměrně nedávno se k nim přidali i FriendlySuits, kteří se jinak specializují na šití obleků a košil na míru. Ve spolupráci s předním zakázkovým ševcem Erikem Martinem Lawartem, který se postaral o kopyta a design, a portugalskou výrobou (kvůli kvalitě a objemu) přinesli na trh zbrusu nové boty. Zatím ve dvou základních modelech (oxford a derby), v několika barevných variantách, s možností individuální patinace.

IMG_6268Před několika měsíci mě oslovil Kryštof Kodl s nabídkou recenzního páru. Po pravdě jsem nevěřil, že dokážu napsat nezávislou recenzi, která bude i dostatečně pozitivní. Z prostého důvodu – moc se mi nelíbil jejich design. Doposud jsem dával přednost typicky anglickým tvarům s kulatější špičkou a menší mírou elegance a švihu, tedy tak zhruba značce Loake a ostatní britské klasice. To bylo ale před tím, než jsem boty od FriendlySuits vůbec viděl naživo a měl je na noze.

IMG_6276Na recenzi jsem si vybral oxfordky v čokoládové barvě s pálenou špičkou za 8 490 Kč, které mi typově v botníku chyběly. Při prvním nazutí stále působily nezvykle – kvůli delší špičce. Příliš jsem se v nich necítil, ale řekl jsem si, že to zkusím. Uběhlo pár dní, měl jsem je několikrát na sobě a můj názor se naprosto otočil.

Jsou to nejhezčí a zároveň nejlépe padnoucí boty, které mám. (Pokračování textu…)

Jarda Gazda: Příběh ševcovského učně

Všem lidem z oboru je jasné, že je nedostatek krejčích a ševců. Postupně stárnou a není nikdo, kdo by je mohl nahradit. Mladí se do řemesla nehrnou a i kdyby hrnuli, neexistují odpovídající učební obory. Zachování řemesla proto stojí na nadšení pár jedinců, jako je Jarda Gazda, ševcovský učeň Erika Martina Lawarta. Od první chvíle mě v dobrém slova smyslu učaroval svou diplomatickou a květnatou mluvou a neobyčejným životním příběhem, který si teď můžete přečíst i vy.

IMG_2125_web

Ahoj Jardo, mohl by ses prosím čtenářům představit? Co v této chvíli děláš?

Nikdy jsem nepřestal zkoušet a přicházet na to, co mě baví, takže aktivit mám celou řadu. Do devatenácti jsem vrcholově běhal, vystudoval jsem ekonomii a management na Newton College, nedostudoval jsem práva na Masarykově univerzitě.

Strávil jsem rok na stáži v jedné z dcer berlínského inkubátoru Rocket Internet, která v ČR provozuje seznamku eDarling.cz. Po návratu z Berlína jsem krátce pracoval v on-line marketingové agentuře h1.cz a teď se už druhým rokem učím šít boty u Erika Martina Lawarta.

Paralelně s touto pracovní náplní žije moje druhé, produkční já. Dříve jsem měl možnost pomáhat kapele Charlie Straight, na tuto spolupráci jsem navázal s kapelou Lake Malawi. Nyní mě zaměstnává práce na několika módních akcích ročně, zejména Mercedes-Benz Prague Fashion Week, na kterém nově vedu backstage.

Od jara 2015 mám tu čest být členem party v agentuře JAD Productions jako produkční. (Pokračování textu…)

5 chyb, kvůli kterým jsem přišel o desítky tisíc

Jedním ze znaků dospělého muže by měla být všeobjímající soběstačnost. Tedy schopnosti uživit se, žít sám, vyprat si, vyžehlit si, uvařit si a poradit si ve většině situací. Jednou ze složek soběstačnosti je mít pod kontrolou vlastní finance. A v tom jsem nadělal spoustu chyb, o které bych se s vámi rád podělil, abyste se jich v ideálním případě mohli vyvarovat.

1) Žít si nad poměry

To je největší prohřešek, který se zároveň nejhůř napravuje. U mě to bylo z několika příčin:

a) Měl jsem starší a úspěšnější přítelkyni, které jsem se chtěl vyrovnat. Po svém otci zastávám možná hloupé přesvědčení, že ve vztahu by měl muž vydělávat víc peněz než žena.1 Proto jsem měl alespoň potřebu vydělávat více peněz. Problém byl v tom, že při budování firmy se vynaložený čas zhodnotí až za nějakou dobu a neexistuje tam přímá úměra odvedené práce a měsíčního příjmu. V začátcích bohužel, později bohudík.2

b) Cítil jsem jistý tlak na to kupovat si nové a nové věci, abych měl o čem psát na blogu. Problém psaní o pánské módě je v tom, že si s teorií nevystačíte donekonečna. Důležitá je praxe a tu získáte nejčastěji kupováním si věcí a jejich nošením, což dost leze do peněz. Toto přesvědčení mě naštěstí opustilo poměrně brzy.

c) Poměřoval jsem se se staršími lidmi a kvůli tomu jsem se odpoutal od toho, co je v mém věku normální. Není to Café Savoy, je to menza. Jakkoliv může být poměřování se se staršími lidmi přínosné a motivační, v oblasti životního stylu to dobrá strategie není. Jde o drobnosti, které se nasčítají. Třeba o stravování se v restauracích místo vaření si doma a ježdění Uberem místo tramvají.

d) Myslel jsem si, že na to mám. To souvisí s dalším bodem – jednoduše jsem zavíral oči nad tím, jaký je můj skutečný měsíční příjem a jaké mám výdaje.

2) Nepřehledné účty a zavírání očí

Pokud máte jeden bankovní účet a stálý měsíční příjem, je situace poměrně jednoduchá. Já měl bankovní účty dva, kreditní kartu a navíc kontokorenty. V začátcích jsem ještě směšoval osobní a firemní peníze, takže výsledkem bylo totální babylonské zmatení účtů. Neměl jsem absolutně přehled o tom, jaké jsou mé měsíční příjmy a výdaje. Tušil jsem, že výdaje budou zřejmě vyšší, ale nevěděl jsem přesně o kolik a raději před tím zavíral oči.

3) Půjčování si na spotřebu

Klasická past na nižší a střední třídu, do které jsem se bohužel chytil také. Na mou obranu: nepůjčil jsem si čistě na spotřebu, ale část úvěru, který jsem si vzal, jsem použil na spotřebu a část na podnikání. Půjčovat si na spotřebu je opravdu největší hloupost, která může být, a vykrystalizované myšlení typu “mám na to nárok”. Samozřejmě bolí si přiznat, že na něco člověk nemá. Prostě nemá. Když jsme z každé strany živeni představami, že stačí chtít a můžeme mít cokoli, ale není to tak. Z této kognitivní disonance, neboli rozdílu mezi našimi představami a realitou, plyne spousta problémů.

4) Využívání kreditky

Říká se, že kreditka je dobrý sluha, ale zlý pán. Dovolím si oponovat: v našich podmínkách není ani příliš dobrým sluhou. Nedá se na ni dost dobře sbírat nic natolik hodnotného jako třeba míle do věrnostních programů aerolinek, maximálně ušetříte pár korun měsíčně. To se samozřejmě může hodit, ale riziko s nimi spojené je příliš vysoké. Pokud nejste hyper-asketické povahy, není důvod vystavovat se takovému pokušení.

Princip kreditní karty nemusí být každému známý, proto krátce vysvětlím: kreditní karta je forma úvěru od banky s určitým rámcem. Ideálně by měla fungovat tak, že během měsíce platíte místo své debetní karty (která čerpá peníze z vašeho účtu) kreditní kartou (tedy používáte peníze banky, půjčujete si). Pokud vyčerpanou částku za daný měsíc uhradíte v rámci tzv. “bezúročného období” (např. 21 dní), neplatíte nic a můžete těžit z výhod – např. slevy u obchodníků, vrácení % z nákupů a podobně.

Problém nastává, pokud celou částku v bezúročném období nesplatíte. To se může stát snadno: podlehnete pokušení a koupíte si o boty víc (protože můžete!), máte nenadálé výdaje, důvodů je spousta. V takovém případě začínáte z vyčerpané částky platit úroky klidně ve výši 20 % p.a. To je dost.

Když se včas vzpamatujete a kreditku doplatíte, škody nejsou tak velké, ale když měsíc za měsícem klesáte stále hlouběji, už se nemusíte vyhrabat ven. Z minimální splátky pak klidně polovina padne jen na úroky.

5) Nevyjednávání

Od přírody nejsem úplně podnikatelský typ. Proto je ohromné štěstí, že jsem se spojil s Honzou Moravčíkem, který naší dvojici podnikatelské schopnosti dodává. Má na starosti veškeré vyjednávání s dodavateli, které nám už ušetřilo/vydělalo desítky tisíc korun.

Bonus: Co se mi povedlo

Z jedné věci ohledně svých financí přeci jen radost mám. Zejména na Honzův popud se mi podařilo kompletně oddělit osobní a firemní peníze, což může znít jako samozřejmost, ale pro mě nebyla. Už více než rok proto máme jasně dohodnuto, jaké částky si měsíčně budeme vyplácet (a nejsou to žádné závratné sumy), abychom firmě umožnili co nejrychleji růst. Někdy proto v nadsázce říkám, že já jsem na tom finančně špatně, ale firma skvěle.

Další zdroje o osobních financích:

  1. Pouze v rámci vztahu, samozřejmě. Za stejnou práci by měla náležet stejná odměna bez ohledu na pohlaví. V tomto jsem docela feminista. []
  2. Pokud dosáhnete dostatečně velké páky (leverage), má vaše hodina práce mnohem větší cenu než v rámci zaměstnání. Takové úrovně ale není vůbec jednoduché dosáhnout. Proto i když jsem pracoval tvrdě, v měsíčním příjmu se to téměř neodrazilo a zbylo tak jen utrácení. []

La Sartoria: Ostrůvek stylu na Starém Městě

Tento článek byl původně psán pro web Muži v Česku. Se svolením ho publikuji zde.

O malém obchodu na Starém Městě s italským názvem La Sartoria jsem se dozvěděl při rozhovoru s Česlavem Jarošem, který mi doporučil, abych se tam stavil. Že určitě nebudu litovat. Až do té doby jsem o něm nevěděl. Na internetu jsem dohledal pouze malou facebookovou stránku, ale nic víc. (Od té doby už spustili webové stránky). Podle adresy (Haštalská 9) jsem se trochu bál, aby se nejednalo o jeden z hodně posh podniků, ale realita byla úplně jiná.

IMG_8741_webObchod vedou manželé Vaculínovi, kteří jsou jako nebe a dudy. Milou, klidnou a přívětivou paní Dagmar doplňuje manžel Oldřich, kterému kvůli jeho bujné záplavě šedivých vlasů a temperamentu nevěříte české občanství. Jak jsme se dozvěděli od jeho manželky, má svou hlavu – když jsme přišli na rozhovor, tak zrovna “štrajkoval” a rovnou odcházel. Ale když se těsně před koncem vrátil, přidal k dobru pár historek.

Celý rozhovor jsem tedy vedl s paní Vaculínovou, která nám vyprávěla o svých začátcích: “Když jsem s tím začala, byly tady na šití na míru asi dvě velké firmy a pak Jacky ze Suit & Me. A když jsme s tím přišli my, spousta lidí vůbec netušila, která bije. Nevěřili, že se to šije v Itálii, měří tady a že přijde hotová věc. Spoustu lidí jsme museli přesvědčovat. Jak jsem v tom byla nováček, nebyla jsem si úplně jistá v kramflecích. Ale právě z té doby mi zákazníci zůstali.” (Pokračování textu…)

Jsem v Bibli, říkejte mi apoštole Pavle

Před týdnem vyšla nová Fashion bible, mnou již velmi očekávaný počin. Tentokrát očekávanější než obvykle, protože na straně 136 je i stránka věnovaná mé osobě. S rozhovorem jsem poměrně spokojený, už se mi více daří přibližovat slova realitě, což u mě není zvykem. Také se mi líbí poselství „nebojte se být nudní“. Je to takový pěkný protipól všech výzev k barevným kombinacím a větší odvaze v oblékání. Kromě mě je v sekci Stylaři z kamarádů zastoupen ještě Víťa Ivičič a Robin Bery, z ostatních pak Filip Vaněk, Nobodylisten a Johny Machette.

IMG_6231_web

Ale zpátky k samotnému časopisu. Dle mého jde o nejlepší čtení o pánské módě na českém trhu, tečka. Projektu hodně fandím a mám radost, že z Tomáše Otty, který má velkou část obsahu na svědomí, bude nový séfredaktor. Jsem zvědavý, kam bude časopis dále posouvat.

IMG_6224_web

Jelikož jde o „bibli“, je dělená do několika knih. Přiznám se, že jsem toto dělení zatím nepochopil a nijak mi v orientaci v časopise nepomáhá. Každopádně doporučuji hlavně první tři knihy. V první, Stylografu, naleznete klasické poměrně základní (ale správné) rady, ve druhé relevantní (!) vizuální inspiraci na konkrétní outfity na různé příležitosti a ve třetí rozhovory se Stylaři. V knize čtvrté jsou alespoň krásné fotky stylových Londýňanů. (Pokračování textu…)

Oblékejte se jako pořádný muž, nově jako videokurz

Dnes to bude čistě informační. Rád bych Vás upozornil na svůj nový video kurz (vlastně svůj starý kurz nově ve formě videa), který můžete najít na stránkách Know How Klubu. Natáčel se už na podzim, ale nějak se nám protahovalo zpracování videa a finální odsouhlasení, takže vyšel až nyní před koncem ledna.

Obsahuje víceméně stejné informace jako kurz pořádaný naživo, jen oproštěný o několik částí, které ve formě videa nedávaly příliš smysl. Byla to moje první zkušenost mluvit takhle dlouho do kamery, takže jsem byl řádně nervozní, ale snad to na výsledku nebude příliš znát. Já sám se na sebe samozřejmě dívat nemůžu, protože se musím smát. Je to podobné, jako když slyšíte svůj nahraný hlas, jen horší, protože se i vidíte.

Kromě hodiny a půl videa dostanete i prezentaci ke stažení, případně celý kurz ve formě pouze audia.

Každopádně pokud máte o kurz zájem, využijte slevového kódu ve formátu “GENTLEMAN”, se kterým dostanete 20% slevu. Na Know How Klubu mají i garanci vrácení peněz do 48 hodin od zakoupení kurzu, takže se nemusíte ničeho obávat.

Pokud byste mě přecijen chtěli vidět naživo, můžete přijít na březnový živý termín, který jsem vypsal na Naučmese.