7 věcí, které jsem se naučil na moři

Než si na všechno přicházet sám, je mnohem lepší najít si dobrého učitele. Už pětkrát jsem byl v Chorvatsku na plachetnici (3x jako kapitán), ale cítil jsem, že mám ještě velké mezery ve svých jachtařských schopnostech. Také jsem se chtěl podívat i do jiných moří, ale sám jsem si ještě netroufal. Pár měsíců jsem tedy sledoval stránku na Facebooku, kde lidé shánějí posádku pro své plavby, až mě zaujala plavba okolo Evropy, kterou právě uskutečňuje Pavel Polák na své lodi Torpedo.

Pouze na základě článku jsem napsal do redakce, která mi dala kontakt přímo na Pavla a vlastně naslepo jsme se domluvili, že se k němu v Itálii přidám na jedno- až dvoutýdenní plavbu. Na lodi jsme spolu jako před tím neznámí lidé strávili 10 dní, dokonce bez nějaké větší ponorkové nemoci. A spoustu jsem se toho od něho naučil.

1) Generace W všechno opraví

Naše jediná společná fotka. Sluchátka mám kolem krku, protože už se mi nevešly do tašky.
Naše jediná společná fotka při odjezdu. Sluchátka mám kolem krku, protože už se mi nevešly do tašky.

Pojem “generace W” znám z článku na Priglu, který je neskutečně vtipný a trefný, doporučuji přečíst.

“Generaci W poznáte podle toho, že neřeší pičoviny, nebojí se šáhnout na práci ani – bez zeptání – na ženskej zadek a pokud se doma posere pračka, tak jde a opraví ji.” – Prigl

Ve zkratce jde o generaci dnešních padesátníků až šedesátníků, u které je oproti dnešním rachitickým hipstrům ještě všechno v pořádku. Vím o sobě, že moc neumím pracovat rukama, a vnímám to jako slabinu, ale zatím jsem neměl moc šanci a potřebu s tím něco dělat. Když můžu, tak alespoň pomáhám nebo sleduji ostatní, jak něco opravují nebo vyrábějí.

Při dlouhé plavbě na lodi je to ale velký handicap. Není možné s každou drobností jezdit do přístavu, poruchy se musí opravit co nejdřív. Za jízdy se nám rozbily 3 věci – natrhla se hlavní plachta, utrhnul její vrchní vodič a na tři části rozlomil šroub uchycení motoru k lodi. Na všechno byl Pavel připraven a dokázal opravit – plachtu zašil, vodič nahradil, šroub vyměnil za silnější. Já bych na to dokázal jen hloupě koukat a googlit.

2) Správná plachta na správný vítr

Foto: Radka Šerclová
Torpedo, 28 stop Foto: Radka Šerclová

Na lodi je potřeba milion věcí a bez žádné z nich se dost dobře neobejdete. Nebo vám bolestivě chybí. Na svých dosavadních plavbách jsem používal na charterových lodích pouze 2 základní plachty – kosatku a hlavní. S vlastní lodí ale přichází možnost přizpůsobit si i plachty vlastním potřebám. Pavel si třeba nechal ušít velkou modrou plachtu, tzv. windseeker, se kterou jsme pluli krásně rychle i ve slabších větrech. Bez ní bychom se buďto ploužili, nebo museli jet na motor.

Je to jen další doklad krásného pocitu, když má člověk přesně tu věc, kterou potřebuje, a je na všechno připravený. Z toho plyne pravé sebevědomí.

3) Plachtění jako konec prokrastinace

13912398_929911570451316_2122436546003866326_nAsi v 5 hodin ráno jsme se vzbudili velkými vlnami a větrem. Stáli jsme na kotvě, ale přes noc jsme se posunuli nebezpečně blízko pevnině. Během vteřiny jsme museli vyplout – vytáhnout kotvu, nastartovat motor a dostat se od pevniny, abychom mohli vyrolovat plachty. Hned jak potenciálně nebezpečná situace pominula, jsme byli vděční, že jsme den předem vytáhli z vody přídavný člun, se kterým bychom se ráno nepříjemně prali.

Když jsou vhodné podmínky, je potřeba dělat. Na lodi není možné nic odkládat. Musí se udržovat ve 100% stavu a uklizená – lana smotaná, nádobí umyté, věci zajištěné ve skříňkách nebo jinak uklizené. Každá nedokonalost se pak v horších podmínkách vymstí.

4) Strach vzniká z nepřipravenosti a neznámého

V komentářích čekám otázky "kde máš košili" a "proč nemáš místo té kšiltovky klobouk?"
V komentářích čekám otázky „kde máš košili“ a „proč nemáš místo té kšiltovky klobouk?“

I když mám plachtění rád, bojím se větších náklonů lodě a silnějšího větru. Má to asi dva důvody – při jedné z prvních plaveb nás jeden poryv větru silně naklonil, že nám popadaly věci z poliček a přišlo nám tehdy, že jsme se málem potopili. Realita byla samozřejmě mnohem méně dobrodružná, ale jak jsme byli nepřipraveni, tak jsme se báli.

Druhý důvod je, že jsem nevěděl, jak si s náklonem a větrem poradit. Uvažoval jsem pouze v mezích změny kurzu a točení kormidlem, ale nejrychlejším řešením je povolit otěže hlavní plachty. Díky tomu se z ní dostane vzduch a náklon se téměř ihned sníží.

Jenom tato malá věc, tento střípek vědomosti, eliminoval můj strach, protože jsem věděl, jak případnou mini-krizi řešit. Prostě vyseknout otěže, což je jeden rychlý a nijak nenáročný pohyb.

Podobně jsem měl zato, že čím silnější vítr, tím větší náklon lodi. Proto jsem se bál i silného větru. Opět zbytečně. Když vítr zesílí, odpovídajícím způsobem se skasají plachty, aby loď plula v ideálním trimu. To znamená dostatečně rychle a s rozumným náklonem. Prostě tak akorát. V silnějším větru jsme proto pluli jen na 1/3 kosatky, ale naprosto to stačilo. Jediná nepříjemnost, se kterou se nedá nic moc dělat, jsou vlny a hrozící mořská nemoc. Ale to je prostě mořská daň.

5) Nervozita a stres pramení ze slabin

Bonifacio, jih Korsiky Foto: Pavel Polák
Bonifacio, jih Korsiky Foto: Pavel Polák

Naše plavba byla většinu času pohodová, protože jsme byli připraveni a dokázali si se vším poradit. Jediná nervozita plynula ze slabin naší lodi, což byl motor a kotva. Mořské plachetnice mají většinou motor, který pohání lodní šroub umístěný v zádní části lodi pod čarou ponoru. My jsme oproti tomu měli externí lodní motor (jaký většinou vidíte na různých gumácích) na zádi. Za klidné hladiny s ním nebyl problém, ale ve větších vlnách se střídavě vynořoval a zanořoval kvůli houpání lodi, což namáhalo šrouby jeho uchycení a hrozilo jejich opětovné prasknutí. Proto jsme se na něj nemohli nikdy plně spolehnout a startovali jsme ho pouze v nejnutnějších případech.

Druhou slabinou byla kotva, která se vytahovala ručně. Většinou jsem viděl lodě s elektrickým kotevním vrátkem, kde pouze zmáčknete čudlík a kotva jede nahoru nebo dolů. Na Torpedu jsem musel při kotvení vše tahat ručně, což při kotvení, které je samo o sobě stresové, přidávalo další míru nejistoty.

6) Znát svoji hodnotu

13934580_929911537117986_215850802025607630_nNa plavbu jsem jel s tím, že už jsem párkrát na moři byl (i v roli kapitána) a budu mít tedy co nabídnout. Ukázalo se, že neumím skoro nic. Dělalo mi problém vykasat plachty, smotat lana, všechno. Pak mi došlo, že jsem většinu těchto věcí delegoval na ostatní a sám spíš kormidloval. A i když jsem se snažil Pavlovi s plavbou co nejvíc pomáhat, tak nějak jsem se cítil nedostatečně.

Až jednou jsem se dostal k řízení a solidně kormidloval proti větru, což je nejtěžší kurz, protože se musíte pohybovat na tenké a neustále se měnící hraně větru a kurzu. To poprvé Pavel ocenil, protože jeho jinak dokonalá jachtařská družka zvládne všechno kolem lodi, ale kormidlovat se bojí. Bod pro mě.

Druhý bod jsem získal ve sféře elektroniky, kdy jsem zprovoznil francouzskou datovou simku po pár minutách googlení. Sice jsem nerozuměl všem detailům toho, co jsem nastavoval, což Pavel nedokázal pochopit, ale úkol jsem splnil. Druhý bod pro mě.

7) Komunikace a delegování

Foto: Pavel Polák
Foto: Pavel Polák

Vyzkoušel jsem si taky, jaké je to na druhé straně barikády, když úkoly nerozdáváte, ale přijímáte. Znovu jsem si ověřil, že komunikace a vysvětlování není nikdy dost. Když jsme měli jít na přistání nebo manévr, pomáhalo mi říct si nahlas a odsouhlasit, co se přesně bude dít, abychom byli na jedné lodi. Pun intended.

Na lodi musíte dělat všechno přesně tak, jak se má. Což byl problém, když jsem něco dělal poprvé a detaily mi utekly. Pavel znal svou loď samozřejmě skrz naskrz, takže ty detaily pro něho byly samozřejmé. Ale v mezilidské komunikaci není nic samozřejmé.

Další věcí je delegování. I když jsme pluli 10 dní a 1 noc, za celou dobu jsem se k některým činnostem vlastně nedostal, protože je obstaral Pavel. Třeba trimování (ladění) plachet. Při předávání znalostí a schopností je totiž důležité, aby žák přijal za část daného procesu zodpovědnost a dělal si ho plně ve své režii. Pouhým pozorováním se nic moc nenaučíte.


Bylo pro mě náročné, ale hodně přínosné na 10 dní žít podle pravidel vlastně cizího člověka a podřídit se. Je škoda, že jinak se mladý muž jako já těžko dostane do situace, kdy by se mohl od starších mužů (ne nutně otce) něco naučit. I když možná ostatní mladí ani nechtějí. Pavel vyprávěl, že se snaží své děti zapojovat, když něco vyrábí nebo opravuje, ale že o to nemají zájem. Každý asi nejvíc chce to, co nemá.

(Snažil jsem se vše psát co nejsrozumitelněji i pro suchozemce, ale je možné, že se některé věci dají těžko představit. Ne vše jde dobře převést do slov.)

Komentáře

  1. Vita

    Velmi pěkný článek. Taky mě plachtění láká, ale nevím, zda se dřív pustit do plachetnice nebo do větroně :-)

  2. Robin Silber

    Dovolil bych si tady komentar vyuzit pro reklamu Ceske tall ship La Grace :

    Jedna se o trochu odlisnou zkusenost z plachteni (i.e. lod obsluhuje vice lidi, ma jiny druh plachet , je taky krapet vetsi :D )

    A pokud Vam aktivity jako kasani plachet vysoko v lanovi prijdou jako kladne body pro Vasi dovolenou, mohu jen doporucit…
    http://www.lagrace.cz

  3. Roman Kratochvíl

    „Pavel vyprávěl, že se snaží své děti zapojovat, když něco vyrábí nebo opravuje, ale že o to nemají zájem.“

    Nemusí to být tak, že děti nemají zájem na té konkrétní věci, ale nemají zájem na tom pracovat se svým otcem…..
    Tak to může být.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *