Jak se snažím stát mužem

(Tento článek jsem napsal už v listopadu 2016, ale trochu otálel s jeho zveřejněním. Tak jen prosím berte v potaz, že jeho obsah odráží realitu před 5 měsíci.)

Když jsem před rokem v červenci psal o tom, že je nejdříve potřeba být mužem, až pak gentlemanem, myslel jsem to vážně. Ta myšlenka mě zasáhla opravdu hluboko, ale nějakou dobu trvalo, než se začala materializovat i v mém životě. “Stát se mužem” není tak jasně definované jako pravidelně cvičit nebo brzy vstávat, už jenom přesné určení toho, co ta mužnost má obnášet, je problematické. Natož to pak uvést do praxe. Každopádně se o to pokouším a v tomto článku bych se s vámi rád podělil o svou dosavadní cestu.

1. část putování – Vnuknutí z The Art of Manliness

Myšlenku vůbec se vydávat na nějakou pouť za mužností mi vnukl článek na The Art Of Manliness. Skrz něj jsem se proklikal k celé další sérii o maskulinitě, kterou jsem pročetl tam a zpátky, dokonce si i koupil knížku, ze které články vycházely – The Way of Men od Jacka Donovana. Byla to pro mě taková terapie šokem. Teze o ochraně před nepřáteli, souboji s ostatními a vůbec i koncept vítězství (a s tím související porážky) mi byly cizí.

gun-room-books

Odmala u mě převažoval rozum a mírnost oproti síle a mužnosti. Nikdo by o mně asi neřekl, že jsem se projevoval extra jako chlap. Prostě jsem to neměl v krvi. Postupně to ale ve mně zrálo, trvalo to několik měsíců, až se ale všechno začalo skládat dohromady a dávat do pohybu.

2. část putování – Psycholog a další knížky

Po rozchodu s přítelkyní jsem začal chodit k psychologovi, psal jsem o tom ve svém ročním shrnutí. Jakmile přešla akutní porozchodová krize, začali jsme řešit další věci. Jednou z nich bylo právě i téma mužnosti, které mě pořád zajímalo. Dostal jsem tip na 2 další knihy – Železného Jana a Knihu o mužství. Ty dvě knihy se od sebe liší jako noc a den – Železný Jan na pozadí starého mýtu pomocí alegorií vysvětluje etapy v životě muže, kterými si musí projít, Mužství je víceméně standardní populárně naučná kniha, kde je vše vysvětleno polopaticky.

Zajímavé je, jaký jsem z nich měl dojem v průběhu čtení a s odstupem času. Mužství jsem přelouskal raz dva, ale uplynulo pár týdnů a moc si z něho nepamatuji. Železný Jan mi dal zabrat, alegorický způsob výkladu nemám moc rád, bránil jsem se mu, ale teď si z něj pamatuji mnohem víc a i myšlenky jsou mnohem silnější.

Každopádně pořád to byly jen knížky a nic se reálně neměnilo. I s psychologem jsme se bavili o tom, že někdy je 1000x lepší něco zažít, než o tom jen číst. Bavili jsme se o různých mužských kruzích, bubnování a seminářích, ale na to jsem se ještě necítil. Tak jsem si udělal tetování. Protože to dává smysl.

3. část putování – Tetování

Tetování bude první z řady věcí, které se o mně v tomto článku dozvíte, a které vás překvapí. Lákalo mě už delší dobu, na střední škole jsem po sobě občas jen tak maloval, ale nikdy jsem nedokázal získat dostatečnou jistotou ohledně motivu, který bych si chtěl nechat vytetovat. Měl jsem pouze jasno v tom, že musí mít pro mě nějaký význam, že to nebude jen ozdobná věc.

Uvažoval jsem v intencích textu – nějaký citát, úryvek z knihy, něco podobného. K tomu mě svádělo i nejhezčí tetování, které jsem viděl u kolegy Dana – má přes celou ruku úryvek od Jacka Kerouaca. Ale nakonec to vyhrál napůl text, napůl obrázek. Už několik let mám na zdi grafiku od Joey Rotha, dokonce i očíslovanou a podepsanou. Hrozně se mi líbí její myšlenka, i když ji často musím lidem vysvětlovat. Ale snad pochopíte.

hustler_poster_joey_roth_1140

Kromě motivu je u tetování ještě nutné dobře zvolit místo na těle. Měl jsem pro to dvě kritéria – musí být napůl skryté a napůl viditelné. Resp. za běžné pracovní situace skryté, ale s možností ho ukázat. V souladu s motivem mi největší smysl dávaly ruce – jsou i symbolem práce a síly. Také jsou ale poměrně tenké a takto široký motiv by se na ně špatně vešel a deformoval, takže jsem se rozhodnul pouze o jeho pravou část.

3000 Kč, pár hodin času a výsledek je tetování na pravém vnitřním předloktí.

Bez znalosti kontextu může myšlenka nechat se tetovat vypadat jako hloupost a zbytečnost, ale pro mě tetování mělo a stále má hlubší význam. Byl to první příklad situace, kdy jsem si něco řekl skutečně podle sebe a pak to i udělal. I když mě od toho víceméně všichni odrazovali. Také mi ten motiv dodává sílu žít život podle svých představ a nebýt pasivní. Ale to už trochu zavání self-help bullshitem.

4. část putování – Plavba Středozemním mořem

13912398_929911570451316_2122436546003866326_n

O své plavbě s Pavlem Polákem už jsem psal. Je to další příklad toho něco si předsevzít a pak to skutečně splnit, i když je to trochu bláznivé. V tomto případě doletět a dojet za neznámým člověkem do Itálie na základě třech telefonátů, pak s ním strávit 10 dní na moři, přeplout ze Sardinie do Itálie a letět zase zpátky.

Na moři se nejvíc projeví typicky mužská vlastnost postarat se sám o sebe a vždycky si nějak poradit. Všechno se musí opravit, všechno se musí udělat co nejdřív. Není čas na nějaké odklady, výmluvy a zahálení. K dispozici je jen to, co máte s sebou. Na volném moři si do večerky neskočíte. Když něco chybí, musíte se obejít bez toho. Ale příště si dáte o to větší pozor, aby nic nechybělo.

Kromě toho jste neustále obklopeni krásnou přírodou, užíváte si východ a západ slunce na moři a tak dále. Ryby jsme teda holýma rukama nelovili, ale aspoň máme něco na příště.

5. část putování – Spaní v přírodě

file-14-11-2016-17-31-51

Stalo se mi, že jsem o víkendu neměl co dělat. Domů do Trutnova se mi jet nechtělo. Dřív bych absenci víkendového programu nijak neřešil, zůstal v Praze a nějak doma hospodařil, četl si, tak nějak víkend přečkal, ale po takto stráveném víkendu jsem byl vždycky snad ještě unavenější než v pátek. Jako mladší jsem měl pobyt v přírodě hrozně rád – Přítel lesa byla moje bible, jezdil jsem na tábory atd., ale v dospělosti se to trochu vytratilo. Tak jsem si vymyslel, že pojedu na výlet na Sněžku a někde tam přespím.

První výlet byl super – bylo krásně, svítilo sluníčko a mohl jsem přespat jen tak pod širákem na polské straně kousek pod Sněžkou. Druhý den jsem jen seběhl dolů do Pece pod Sněžkou a autobusem se vrátil do Prahy. Ten koncept se mi zalíbil, takže jsem od té doby jel ještě na 4 výlety – na Kokořínsko, 2x na Šumavu a naposledy přechod Krkonoš od východu na západ.

Dvoudenní výlety se mi zdají ideální – přespím v přírodě, což mě na celém výletu baví nejvíc, ujdu dobrý kus cesty, ale zároveň je celý výlet dost krátký a intenzivní na to, aby mě stále ještě bavil. Postupně jsem si také začal dokupovat vybavení – celtu, lano na přístřešek, pončo proti dešti, lehčí karimatku, maskáče a jako poslední i lepší spacák až do –10°C, abych v Krkonoších neumrznul. Co si budeme povídat, po přespávání je tohle ladění výstroje (stejně jako oblečení) druhá největší zábava.

6. část putování – MMA

Dlouhou dobu jsem měl poměrně kuriózní problém – nedostatek koníčků. Hlavní náplní mého času byla škola a práce, ale neměl jsem dostatečně dobrý program na večery a víkend. Mám v sobě trochu zakořeněnou protestantskou morálku, že zahálka je něco špatného, proto mi ani nedělá radost např. ležet doma a koukat na seriály. Takhle, samozřejmě to dělám, jen z toho pak mám výčitky svědomí, že plýtvám časem.

Snažil jsem se tedy vytvořit (nebo si vzpomenout) na nějaké koníčky, co by mi dělaly radost. Problém je v tom, že většina těch současných (čtení, psaní) je po škole a práci opět jednostranná zátěž na hlavu, která už má ale po celém dni dost. Potřeboval jsem spíš nějaké rozptýlení, něco tělesného.

Na jaře jsem začal běhat. Bydleli jsme na Budějovické a měl jsem pěknou trasu po nábřeží, kde se dalo pěkně uběhnout i 20 km, ale po stěhování na Žižkov už to není ono. Je tu hrozně kopcovitý terén a žádná dlouhá rovina. Navíc jsem měl trochu problém s tím, že nechci běhat moc, abych nevypadal vyzáble jako běžec. Tuto myšlenku dobře vyjádřil Michal Illich na svém FB, kde popisoval 4 kritéria, pomocí kterých se rozhoduje, kterému sportu se bude věnovat.

Dokázal jsem uběhnout i 20 km v poměrně solidním čase (cca 5:10 na kilometr bez většího tréninku), ale co z toho? Extra potěšení mi to nepřinášelo, zábavné to taky moc není, tak jsem běhat postupně přestal.

Conor McGregor reacts after defeating Jose Aldo during a featherweight championship mixed martial arts bout at UFC 194, Saturday, Dec. 12, 2015, in Las Vegas. (AP Photo/John Locher)

K MMA jsem se dostal klasicky přes Conora McGregora, ze kterého se od té doby stala ještě větší superstar. První zápas, který jsem sledoval, bylo jeho třináctivteřinové KO José Alda. Druhý byla prohra s Natem Diazem v březnu letošního roku. Od té doby jsem se o MMA začal pasivně zajímat a sledovat zápasy. Říkal jsem si ale, že by stálo zato MMA zkusit i aktivně. Drsné zápasy v kleci, kde o krev a knockouty není nouze, to nezní moc jako stydlivý introvert, co si nejradši čte. Těžko si představit sport, který by byl vzdálenější mé pravé (nebo domnělé) přirozenosti. Četl jsem o tom skvělý článek čerpající ze staré čínské filozofie. Ve zkratce: neměli bychom stále hledat “své pravé já”, ale spíše se ho neustále snažit překonávat.

Hrozně dlouho jsem o tom jen mluvil, říkal, že “začnu chodit na MMA”, ale dlouhé týdny se nic nedělo. Hledal jsem k sobě kamaráda, který by začal chodit se mnou, ale nikdo nechtěl. Tak jsem to jednoho dne musel zlomit sám a došel jsem poprvé do Penta Gym u nás na Žižkově. A bylo to super. Hned mě to chytlo, takže už jsem si předplatil členství a uvažuju za pár měsíců/možná let o prvním zápase v amatérské lize. To bude teprve zkouška.

Závěr?

Mluvit o tématu “mužství” nebo stávání se mužem není běžné. A už vůbec ne se o to aktivně snažit. Ale znáte mě, nejsem úplně normální člověk. Je to ještě hůř uchopitelný koncept než celé “gentlemanství”, které má alespoň trochu jasnou, byť stereotypní podstatu a každý si pod ním představí zhruba to stejné. Ale když se řekne “muž”? Co by měl umět? Jaký by měl být? Jaký byl? Jaký je nyní? Je to správně?

V článku jsem popsal různé události z mého života, které se tématu mužství týkají. Není to nijak ucelený výklad, žádná velká teorie. Pouze moje životní zkušenost, které se za rok budu smát. Ale mohla by vás inspirovat k zamyšlení nad tím, jak jste na tom vy. To beru jako úspěch.

Komentáře

  1. Navstevnik

    „Bavili jsme se o různých mužských kruzích, bubnování a seminářích, ale na to jsem se ještě necítil. Tak jsem si udělal tetování. Protože to dává smysl“

    Lol, tak tady jsem se zacal fakt nahlas smat. Protoze cim vic tetovani tim vic muzem jsi! :D

    Promin Pavle, ale neprijde ti to trochu smesne?

    1. Post
      Author
  2. Pavel

    A co tvúj letošní 6-ti týdenní prázdninový pobyt na vojenskem cviceni?
    Neni to součást Tvé popisované cesty?

    1. Post
      Author
      Pavel Králíček

      Určitě to součást je, ale v listopadu (když jsem psal tento článek) jsem to ještě nevěděl :-).

  3. Martin

    Ale jo, dávám palec nahoru, za to, že jdeš opravdu natvrdo s kůži na trh. Nestydíš se to nahlas říct. A vlastně to se mi tady na Tvém blogu líbilo – že jsi o takových těch intimních věcech (mezi které třeba problematika pánského oblékání vlastně taky patří!) otevřeně psal.

    Sice se spoustou věcí nesouhlasím a některé mi přijdou směšné, ale ta cesta tam je a to je super.

    Držím Ti palce, Pavle.

  4. Tomáš

    Skvěle napsáno! Respekt za to, že jsi svou cestu popsal a zveřejnil ji.

    Muž se vždy rodí z nepohodlí kterému předchází nepříjemná životní událost (u tebe rozchod). Měl jsem to stejně. Nevím kde bych bez takového pádu byl.

    Líbila se mi kniha od Davida Deidy.

    Ať se daří!

  5. burzian

    Super clanek, drzim palce. Vetsina lidi jen mluvi o zmene, vy jste se do toho pustil. Osobne sice nemam rad tetovani, ale hlavni, ze vyhovuje Vam.

  6. Petr

    No takhle to asi nefunguje, spíš je to hodně úsměvné, už jenom cíl stát se mužem působí kontraproduktivně. Mužem a potažmo gentlemanem se musí stat člověk mimoděk, jaksi jen tak. Snaha stát se mužem s pomoci psychologa působí spíš trapně.

    1. Tomáš

      To Petr: Trapné je myslet si, že se něco stane „jen tak“ – to je žesnký přístup a sluníčková iluze. Chlap prostě musí dřít a mít jasnej cíl. Dnes to může být s pomocí psychologa nebo kouče, dřív to bylo pomocí rituálů přechodu. Princip zůstává stejný.

      1. Děvče

        Tak to prr! Že se něco stane jen tak, není ženský přístup. Je to přístup některých lidí bez ohledu na pohlaví. Prosím negeneralizovat.

  7. Petr Svatopluk

    Díky za odkazy na zdroje. Bude i další článek, který by popisoval, jaký je další posun za těch pět měsíců?

    1. Post
      Author
  8. Martin

    Super článek, moc se mi líbil. Při takovém tom rozjímání o sobě samém rozhodně doporučuju si přečíst v podstatě vše od Coveyho (především 7 návyků skutečně efektivních lidí), ale předpokládám, že znáte. Hrozně mě to chytlo a změnilo to můj pohled na život. Spoustu věcí, o kterých píšete, mi připomíná jeho teorii o 3. kvadrantu (věci, které jsou důležité, ale nespěchají, jsou ty nejpodstatnější).

    Takže byť hodně běhám, jsem striktně proti tetování a při dvoudenních túrách po horách (které jsou skvělé) zásadně spím na boudách, s Vámi naprosto souhlasím – jsou to další tipy na „další cestu“.

    Držím Vám palce a těším se na další zajímavý článek.

    1. Post
      Author
      Pavel Králíček

      Díky za komentář, Coveyho jsem četl kdysi dávno a ovlivnil mě dost. Nejsilněji asi myšlenka o proaktivitě – že mezi podnětem a odezvou je prostor volby.

  9. Jindra

    Za mě určitě bod v odvaze.
    Myslím si, že ale článek ukazuje především na úpadek mužství ve společnosti. Předkové neměli potřebu se k tomuto tématu příliš vyjadřovat, protože v jejich pojetí to bylo jasné. Maximálně tak tím, že slovo dělá muže. Domnívám se, že daleko důležitější je schopnost přijmout odpovědnost, než dělat jen to co mě baví. Přemýšlet, čím mohu být prospěšný společnosti, než jak si užít.
    Velmi se mi líbí přirovnání muže k vínu. Tak jako se lisem pod tlakem vyrábí z hroznů víno, tak pod vlivem nepřízně, se z jinocha stává muž. Tak jako musí víno zrát, aby se mohlo stát ušlechtilé, tak i muž musí zrát, aby se stal gentlemanem.
    ( Napadá mě např. kniha „Lovci kožišin“, kde je možné v příběhu sledovat postupné zrání dvou hlavních hrdinů )

Napsat komentář: Petr Svatopluk Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *