Často jste si přáli, abych se zde více věnoval tématům charakteru a chování pravého gentlemana. Nepouštěl jsem se do toho příliš proto, že se necítím být tak úplně povolán, ale mezitím můžu alespoň odkazovat na zajímavé texty odjinud. Jedním z nich je i článek Řekni, kde ty chlapi jsou od Jána Simkaniče, na který jsem natrefil v rámci Českého nesvědomí (které mimochodem také vřele doporučuji).
Letos jsme opět jeli na služební cestu na Pitti Uomo, z čehož vzniklo přes 100 fotek a článek na Muže v Česku. Tentokrát jsem neměl moc času prozkoumat stánky vystavovatelů, protože jsem s foťákem neustále lítal po venku a fotil.
Někdy je až sranda, jak se tam někteří natřásají a vyloženě nenápadně postávají na nejfrekventovanějších místech, aby byli na co nejvíce fotkách. Vyfotil jsem spoustu zajímavě oblečených lidí, ale jeden mi obzvlášť utkvěl. A potvrdil mi to i The Sartorialist, který ho vyfotil také.
Oproti spoustě přítomných mužů je oblečen jednoduše. Má jednobarevný (i to je na Pitti výjimka) oblek, ladící ponožky, jednoduchou košili a kravatu. Boty nemají kontrastní špičku ani cvočky. K tomu jen 3 doplňky – jednoduché sluneční brýle, krásné hodinky (tipuji Hublot) a prostý kožený kufřík.
Na této fotce to tak nevyzní, ale kdybyste toho muže viděli, cítili byste z něj třídu a takovou ušlechtilost. Tohle je ideál, ke kterému bych asi rád směřoval.
Jak řekl jeden z komentátorů u Scotta Schumanna:
This photograph alone inspires me to aspire to the good things in life.
Takže asi tak.
Asi si pamatujete na některé mé prvotní články. Mísila se v nich nabubřelost a kritika smísená s čerstvě nabytými teoretickými znalostmi.
Už jsem jinde.
Nepíšu sice tolik, jako jsem psal; času je málo a píšu převážně jinam, ale když už psát budu, chci psát jinak.
Módnímu peklu patří velký respekt za to, že na českém internetu dokázalo rozvířit poměrně širokou debatu o oblékání. Nicméně už i ten název vychází z pochybných kořenů.
Přiznávám, je to zábava číst hejtovací články o slečnách s podprsenkami u ramen, lezoucími kalhotkami, v nemožných mundúrech a tak dále. Ale je to k ničemu.
To málo, co v současnosti vím, jsem se nenaučil tím, že bych furt dokola četl o tom, že nemám nosit rejoicky. Ne. To málo jsem se naučil tím, že jsem četl, jak se o svoje boty postarat, jaké typy bot konkrétní lidé doporučují jako základ botníku, jak poznat kvalitní svetr, jak vypadá dobře padnoucí košile atd atd.
A hlavně si tříbil smysl pro estetiku pozorováním stovek a tisíců fotografií dobře oblečených lidí. Nejsem žádný přirozený talent (to dobře víte). Všechno, co vím o oblékání a stylu, mám naprosto vydřené.
Což je poměrně neobvyklé, protože většinou mi všechno šlo samo od sebe. A když nešlo, tak jsem to prostě nedělal.
Ono je to i tak nějak lidsky hezčí. Pozitivnější. Skoro až sluníčkové, ale tomu stavu se chci vyhnout.
Konkrétní příklad. Nedávno jsme byli Na Příkopech fotit hezky oblečené lidi do článku pro Žena.cz. Byli jsme ze začátku trochu nervózní, jak asi lidé budou reagovat, ale rychle jsme se otrkali.
A jak myslíte, že lidé reagovali? Byli potěšeni, zapózovali nám a skoro bych se vsadil, že měli o hodně lepší den. Prostě jsme jim udělali radost.
A teď si představte, že bych někde na zastávce pokoutně mobilem fotil módní příšernosti. Asi se nezeptáte člověka přímo, jestli si můžete vyfotit, jak je strašně oblečen. Místo toho ho budete špiónsky fotit s provinilým pocitem a pak si ventilovat svoje ego na internetu.
To není cesta, kterou bych se chtěl vydávat.
Když jsem se v mládí rozhodoval, jaké druhé letní boty si pořídit, nějaké semišové byly pro mě jasná volba. Potřeboval jsem nějakou obuv, se kterou bych mohl chodit i o víkendu v Trutnově (odkud pocházím) a nevypadal asi o 5 tříd overdressed.
Zvažoval jsem ještě mokasíny, ale trochu jsem prošvihl načasování a letos bych je už moc neunosil, klasické černé polobotky, ale ty bych mohl nosit jen k obleku, který obleču jen párkrát za rok, nebo jednoduché tan polobotky bez brogue (dírkování), ale ty by byly zase moc podobné současným Strandům.
Výběr padnul na model Aldwych v tmavě hnědé semiši, které se vyrábějí na stejném kopytě jako Strandy, takže nebyl problém s objednáním velikosti, protože konkrétně tento model nemáme v nabídce. Nabízíme tmavě hnědé a barvy tan.
Při prvním nazutí jsem zažíval naprosto stejné pocity jako u Strandů, ale to se dalo čekat. Prostě potřebují více dní na rozchození. Jako takovou specialitku jsem si do nich našněroval bílé tkaničky, které nám zrovna přišly od Loake. A musím říct, že vypadají skvěle.
Pořídil jsem si k nim i voděodpuzující sprej, čistič na semišové boty a speciální kartáč na semiš. Bohužel kromě čističe jsme měli všechno vyprodané, takže jsem musel protrpět návštěvu Deichmannu. Čekal jsem tam asi 15 minut ve frontě, prodavačky zrovna střídaly směny, ale tu odcházející nenapadlo ještě chvíli vydržet, když tam čekalo tolik lidí. Koho by taky zajímala nějaká spokojenost zákazníka, když “tady jenom pracuju”, že?
To jen takové povzdechnutí nad přístupem většiny prodavaček a prodavačů.
Už přemýšlím nad dalšími botami na podzim. Vidím to na nějaká semišová perka, nebo ještě jedny vyšší boty podobné mým Herringům…
Nevím proč, ale u bot se mi prostě nejvíce líbí barva tan. Je tak vcelku logické, že i mé druhé kvalitní boty byly v této barvě.
Po zimních vyšších brogue boots Barker Harrison jsem si pořídil Loake Strand. Objednal jsem si velikost 6,5, kterou jsme v Le Premier neměli zrovna na skladě, takže jsem jen čekal a modlil se, že mi budou.
Když konečně dorazily, nazul jsem je a myslel, že se zblázním, protože mi byly takzvaně kriticky malé. Nebo jsem si to aspoň myslel. Boty byly ale objednané přímo pro mě, zaplacené, takže nebylo cesty zpět. (Možná by cesty zpět bylo, ale nechtěl jsem to ani pokoušet.)
Prostě jsem je zkoušel po troškách rozchodit a musím říct, že se zadařilo. Ukázalo se, že na první pohled naprosto malé a všude tlačící boty mi po rozchození sedí naprosto dokonale. Teď už je mám jako druhou kůži.
Zažil jsem s nimi už spoustu akce – mimo jiné několikero tanečních zábav a pořád drží naprosto skvěle. Jen se mi při převozu v ochranných pytlíčcích na pravé botě utvořila poměrně viditelná světlá skvrna. Tu budu ještě muset nějak zlikvidovat.
Strandy jsou na kopytě Capital v šířce F – nikdy jsem svoji nohu moc nezkoumal, takže jsem neměl důvod myslet si něco špatného, obzvlášť, když mám tak komicky malou nohu. Vypadá to ale, že mám poměrně široké chodidlo a vyšší nárt. Takže příští boty by měly být zřejmě v šířce G.
