5 chyb, kvůli kterým jsem přišel o desítky tisíc

Jedním ze znaků dospělého muže by měla být všeobjímající soběstačnost. Tedy schopnosti uživit se, žít sám, vyprat si, vyžehlit si, uvařit si a poradit si ve většině situací. Jednou ze složek soběstačnosti je mít pod kontrolou vlastní finance. A v tom jsem nadělal spoustu chyb, o které bych se s vámi rád podělil, abyste se jich v ideálním případě mohli vyvarovat.

1) Žít si nad poměry

To je největší prohřešek, který se zároveň nejhůř napravuje. U mě to bylo z několika příčin:

a) Měl jsem starší a úspěšnější přítelkyni, které jsem se chtěl vyrovnat. Po svém otci zastávám možná hloupé přesvědčení, že ve vztahu by měl muž vydělávat víc peněz než žena.1 Proto jsem měl alespoň potřebu vydělávat více peněz. Problém byl v tom, že při budování firmy se vynaložený čas zhodnotí až za nějakou dobu a neexistuje tam přímá úměra odvedené práce a měsíčního příjmu. V začátcích bohužel, později bohudík.2

b) Cítil jsem jistý tlak na to kupovat si nové a nové věci, abych měl o čem psát na blogu. Problém psaní o pánské módě je v tom, že si s teorií nevystačíte donekonečna. Důležitá je praxe a tu získáte nejčastěji kupováním si věcí a jejich nošením, což dost leze do peněz. Toto přesvědčení mě naštěstí opustilo poměrně brzy.

c) Poměřoval jsem se se staršími lidmi a kvůli tomu jsem se odpoutal od toho, co je v mém věku normální. Není to Café Savoy, je to menza. Jakkoliv může být poměřování se se staršími lidmi přínosné a motivační, v oblasti životního stylu to dobrá strategie není. Jde o drobnosti, které se nasčítají. Třeba o stravování se v restauracích místo vaření si doma a ježdění Uberem místo tramvají.

d) Myslel jsem si, že na to mám. To souvisí s dalším bodem – jednoduše jsem zavíral oči nad tím, jaký je můj skutečný měsíční příjem a jaké mám výdaje.

2) Nepřehledné účty a zavírání očí

Pokud máte jeden bankovní účet a stálý měsíční příjem, je situace poměrně jednoduchá. Já měl bankovní účty dva, kreditní kartu a navíc kontokorenty. V začátcích jsem ještě směšoval osobní a firemní peníze, takže výsledkem bylo totální babylonské zmatení účtů. Neměl jsem absolutně přehled o tom, jaké jsou mé měsíční příjmy a výdaje. Tušil jsem, že výdaje budou zřejmě vyšší, ale nevěděl jsem přesně o kolik a raději před tím zavíral oči.

3) Půjčování si na spotřebu

Klasická past na nižší a střední třídu, do které jsem se bohužel chytil také. Na mou obranu: nepůjčil jsem si čistě na spotřebu, ale část úvěru, který jsem si vzal, jsem použil na spotřebu a část na podnikání. Půjčovat si na spotřebu je opravdu největší hloupost, která může být, a vykrystalizované myšlení typu “mám na to nárok”. Samozřejmě bolí si přiznat, že na něco člověk nemá. Prostě nemá. Když jsme z každé strany živeni představami, že stačí chtít a můžeme mít cokoli, ale není to tak. Z této kognitivní disonance, neboli rozdílu mezi našimi představami a realitou, plyne spousta problémů.

4) Využívání kreditky

Říká se, že kreditka je dobrý sluha, ale zlý pán. Dovolím si oponovat: v našich podmínkách není ani příliš dobrým sluhou. Nedá se na ni dost dobře sbírat nic natolik hodnotného jako třeba míle do věrnostních programů aerolinek, maximálně ušetříte pár korun měsíčně. To se samozřejmě může hodit, ale riziko s nimi spojené je příliš vysoké. Pokud nejste hyper-asketické povahy, není důvod vystavovat se takovému pokušení.

Princip kreditní karty nemusí být každému známý, proto krátce vysvětlím: kreditní karta je forma úvěru od banky s určitým rámcem. Ideálně by měla fungovat tak, že během měsíce platíte místo své debetní karty (která čerpá peníze z vašeho účtu) kreditní kartou (tedy používáte peníze banky, půjčujete si). Pokud vyčerpanou částku za daný měsíc uhradíte v rámci tzv. “bezúročného období” (např. 21 dní), neplatíte nic a můžete těžit z výhod – např. slevy u obchodníků, vrácení % z nákupů a podobně.

Problém nastává, pokud celou částku v bezúročném období nesplatíte. To se může stát snadno: podlehnete pokušení a koupíte si o boty víc (protože můžete!), máte nenadálé výdaje, důvodů je spousta. V takovém případě začínáte z vyčerpané částky platit úroky klidně ve výši 20 % p.a. To je dost.

Když se včas vzpamatujete a kreditku doplatíte, škody nejsou tak velké, ale když měsíc za měsícem klesáte stále hlouběji, už se nemusíte vyhrabat ven. Z minimální splátky pak klidně polovina padne jen na úroky.

5) Nevyjednávání

Od přírody nejsem úplně podnikatelský typ. Proto je ohromné štěstí, že jsem se spojil s Honzou Moravčíkem, který naší dvojici podnikatelské schopnosti dodává. Má na starosti veškeré vyjednávání s dodavateli, které nám už ušetřilo/vydělalo desítky tisíc korun.

Bonus: Co se mi povedlo

Z jedné věci ohledně svých financí přeci jen radost mám. Zejména na Honzův popud se mi podařilo kompletně oddělit osobní a firemní peníze, což může znít jako samozřejmost, ale pro mě nebyla. Už více než rok proto máme jasně dohodnuto, jaké částky si měsíčně budeme vyplácet (a nejsou to žádné závratné sumy), abychom firmě umožnili co nejrychleji růst. Někdy proto v nadsázce říkám, že já jsem na tom finančně špatně, ale firma skvěle.

Další zdroje o osobních financích:

  1. Pouze v rámci vztahu, samozřejmě. Za stejnou práci by měla náležet stejná odměna bez ohledu na pohlaví. V tomto jsem docela feminista. []
  2. Pokud dosáhnete dostatečně velké páky (leverage), má vaše hodina práce mnohem větší cenu než v rámci zaměstnání. Takové úrovně ale není vůbec jednoduché dosáhnout. Proto i když jsem pracoval tvrdě, v měsíčním příjmu se to téměř neodrazilo a zbylo tak jen utrácení. []

Komentáře

  1. Kamil Staš

    Pěkné shrnutí. Já by jsem ještě k těmto bodům přidal jeden důležitý bod. Mít finanční rezervu a to rozvíjet. Protože právě ve chvíli kdy se něco pokazí a nejsou finanční rezervy, tak následné řešení může být hodně drahé. V době kdy člověk vlastní mobil tak OK. Ale ve chvíli kdy má zařízenou domácnost do práce musí jezdit autem atd… to může hodně bolet.

  2. Michal

    Problém mám také s bodem 1, jednou za čas i s bodem 3 i když vím že je to zbytečné.

    Poslední roky to špatně vedu i s takzvaným spropitným. Nechávám ho všude, často i bez ohledu na servis (musí být vyloženě špatný, abych ho nenechal) a ve vyšší hodnotě než je zdrávo. A zdaleka ne jenom v pohostinství. Nevím, nějak si připadám trapně když si mám nechat vracet pár korun. Takže naprosto běžně v trafice nechávám za časopis a zapalovač v hodnotě 69,- celou stovku a tak to jde dál v řádech nahoru v různých situacích. Asi v pořádku pro filantropa na odpočinku, ale ne pro polovičního studenta s omezeným rozpočtem.

    1. ondra

      Doporucuji sledovat si treba mesic vydaje a budete koukat, kolik penez vyhodite jen tak oknem. Me to otevrelo oci a prestalo sem s nesmyslnymi utratami.

    2. MGRR

      U mne doma v Německu (pokud nejde o restaurace), kdo si zpět nebere peníze, je společensky odepsán, zdecimuje sám sebe. Vše se většinou platí kartou, nedává se najevo nic… je to tak jemné, velmi, velmi decentní, taková opatrná hra.

      Spropitné jsem se odnaučil nechávat (ano, pouze v restauraci). Raději jednou za čas věnuji peníze někomu, kdo si to zaslouží, než trafikantce, nebo obsluze Tankstelle.

  3. Martin

    Možná se někoho z Vás dotknu, ale osobně bych to shrnul jako „hraní si na něco, co nejsme“. To platí jak pro bod 1, v důsledku na body 3 a 4, ale také bod 5. Ono to „nevyjednávání“ nemusí být nutně tím, že člověk „nemá obchodního ducha“, ale také tím, že – jak nám to předvedl Michal zde v komentářích – považuje i neadekvátní částku za daný produkt/službu za nepodstatnou a, viz bod 2, „zavírá oči“ před zjevnou neúměrou.

    Pavle, s Tvým názorem na kreditku nesouhlasím – osobně mám několik kreditek a když člověk má srovnané, jak a k čemu je používat, opravdu platí, že je to dobrý sluha. Zlý pán je to jen pro lidi, kteří si neuvědomí podmínky jejího používání, nebo před tím prostě „zavřou oči“. Na mojí nejčastěji používané kreditce je úrok asi 25% p.a., ale vůbec mi to nevadí, protože jsem za X let jejího vlastnictví na úrocích nezaplatil ani korunu – ač mám na ní ne nepodstatný obrat. Zato cca. jednou dvakrát do roka dostanu zpět třeba patnáct stovek. :)

    Nechci, aby můj příspěvek působil povýšeně, tak jen můj ekonomický příběh ve zkratce – také jsem podnikal, ale se společníkem jsme se nepohodli a on zcela zablokoval přísun financí do celé firmy (vč. mezd zaměstnanců, kterých bylo 8). Toto vyvrcholilo kolapsem firmy, kterou v tomto režimu nebylo možné provozovat. Za několik měsíců tohoto režimu jsem spálil veškeré své rezervy a také na pokrytí provozu bohužel padla kreditka a kontokorent. Tehdy jsem si začal vést evidenci příjmů a výdajů, čistě za účelem spočítání, „jestli vyjdu“. Dnes jsou na to chytré appky do mobilu, já to měl tehdá v excelovské tabulce. Toto mi vydrželo i poměrně dlouho po tom, co jsem veškeré závazky splatil a zase vytvořil rezervy (už ne jako podnikatel). Pomohlo mi to nejen překonat ekonomicky obtížné období, ale i pochopit skladbu příjmů a výdajů a lépe vše zorganizovat.

    Držím palce s překonáním složitějšího období a jsem rád, že na konci článku nečekala reklama na finanční poradenství :) po článku o hodinkách jsem skoro na tento blog zanevřel, tak to snad nebude tak hrozné. :)

    1. Martin

      A ještě jednu věc bych přidal – ze své zkušenosti:

      6. placení za produkty a služby, které nevyužívám
      Vždy jsem toužíval po tom mít „zlatou kreditku“ jako takový symbol. Když jsem si to mohl dovolit, tak jsem si ji pořídil a několik let ji využíval. Ale služby, které jsem si s ní platil (např. osobní asistent, investiční poradenství, slevy v Pařížské, VIP vstupy do premium salonů na letištích, …) jsem z 95% nevyužíval. Byla to prostě věc, kterou jsem ze sebe dělal něco, co nejsem – jak jsem psal v předchozím příspěvku. A zbytečně mě to stálo spoustu peněz.

      … no a v tomto duchu se nese možná velká většina zde probíraných témat. A vlastně to platí třeba i o těch hodinkách, u kterých se přece říká, že by měly být úměrné měsíčnímu výdělku.

      Ta úměra s měsíčním výdělkem by měla být tedy i ve výdajové složce osobního účetnictví :)

  4. Daniel

    Takhle otevřená sebereflexe se cení, jak říká můj kamarád „i špatnej kšeft je kšeft. A neb i špatná zkušenost je zkušenost a KDO se poučí ten se posune dál …..

  5. Honza

    Aneb pěkné přiznání toho, že po rozežranosti přichází posazení se na zadek a stání nohama na zemi. Což je dobře a takové veřejné posypání si popela na hlavu nezvládne každý.

    Co se oděvů týče, existuje naštěstí možnost reklamace – dát tomu takové hašte, aby se oděv někde roztrhl a tradá, vrátit peníze. Tím se nemálo ušetří.:o)

    Kreditní či jiné karty, jedno z typických ovčanství dnešní doby. Pokud nemám po ruce hotovost a platím něco nečekaně a není poblíž bankomat, tak kartu použiji, ale cimrmanovsky řečeno, s krajní nelibostí. Není mi zrovna po chuti trend, kam se platidla posouvají. Z bartru (kačena za koláče atd.) přes zlato/stříbro, dále přes kovové mince po papírky, které alespoň byly podloženy zlatem, až po potištěný toaleťák dnešních dní. A pohodlí platit bezkontaktním pípnutím krásně vyhovuje režimu, aby postupně zmizely i ty potištěné toaleťáky a byly nahrazeny jen virtuálními a ani nenatištěnými jedničkami a nulami. Ale tak jako si nikdo nečte, co za hnusy kupuje v jídle (proč přemýšlet třeba nad palmovým olejem, fruktózou a podobnými kekely), proč se trápit nad tím, že placení katou je mj. jeden ze způsobů sledování lidí, zatímco anonymní a nesledovatelná hotovost má své výhody (které se režimu jaksi nehodí…).

    Ještě by tu „chybělo“ poslední pokání, a to placení si investičního životního pojištění na spoření, „nejlépe“ sjednaným firmami typu Panters, Fitcentrum či jinými podvodníky… To snad nenastalo…

    1. Jakub

      Pane Honzo, to myslíte vážně?

      Píšete: Co se oděvů týče, existuje naštěstí možnost reklamace – dát tomu takové hašte, aby se oděv někde roztrhl a tradá, vrátit peníze. Tím se nemálo ušetří.:o)

      Pokud jo, jste hloupý a ubohý člověk.

  6. MGRR

    Za mne.

    1. nechat si pouze jednu kreditku, zlikvidovat ty ostatní
    2. účet bez poplatků
    3. větší nákupy raději v zahraničí… je to hodinka cesty a stojí to za to
    4. image a hrád si nadpoměry, je často problém
    5. úsporná přítelkyně je dnes bohužel velká vzácnost :)
    6. kupte si Prius III. na denní ježdění a zbavte se luxusních SUV a limuzín jako daily cars. Ano, myslím to naprosto vážně. Nulové náklady navíc, pouze benzín. Bude vás bavit ubírat plyn, kdy se motor vypne a dobíjíte na baterie, rozjíždíte se a po městě jezdíte na elektromotor. V garáži na víkend, nebo k potřebě může stát Porsche 911/997, Ferrari, nebo Lexus LS, pokud máte potřebu.
    7. přemýšlejte než někam investujete
    8. nepůjčujte nikomu, nebo malou částku těm, kterých se chcete zbavit… je to skvělá investice
    9. zbavte se negativních lidí
    10. nedávejte najevo, že na to máte, používejte velmi, velmi decentní loga a značky…

  7. MGRR

    K bodu 1.

    Můj soused vlastní několik kasín v Monaku. Chodí v Irském stylu, klidně když je v Česku, kde má rodiče, jezdí tramvají a metrem.

    Vždy když jdeme na běžný oběd, je šťastný, že je „z kola venku“ a žije jako obyčejný člověk.

    Pamatuji si na jeho větu: chudý kupuje za drobné nový Bentley, když jsi na tom trochu lépe, máš sídla, jachty, jezdíš v Rollsu. Když jsi na tom opravdu dobře, pořizuješ auta na zakázku, která nikdo jiný nemá a nikdy to pro ně neznamená víc než několikadenní tržba, jinak je něco špatně.

    Co jsme tedy my? Se sedmičkovými BMW, s-kovými Mercedesy, Ls-kovými Lexusy… vy? vy jste a vždy bude mravenci… a pořád si na něco hrajete. Jste schopný, jako v Rusku v satelitu na hypotéku mít stočenou limuzínu na splátky z AAA a jezdit do servisu ke kamarádovi do garáže.

    Opravdu velmi, velmi moc se mi omlouval, ale neměl jsem se neměl prý tak hloupě ptát, jak to chodí v jejich větě.

Napsat komentář: Kamil Staš Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *