Yearly Archives: 2015

I v Čechách to umíme dělat dobře

kolekce_robin_14

Firmě Janek fandím, to jste si mohli všimnout z článku o výrobě košil na míru a o tom, jak poznat jejich kvalitu. Byl jsem se i krátce podívat na focení jejich kampaně na podzim a zimu s Robinem Berym, což je můj další kamarád. Z toho pohledu bych mohl být zaujatý, ale zkrátka si myslím, že výsledek je skvělý.

Janek je poměrně konzervativní značka, šije hlavně košile a obleky na míru, z čehož vyplývá i její cílová skupina. Přesto se jim ale povedlo nafotit velice nositelné a přesto nijak nudné outfity, které jsou v principu konzervativní, ale na naše poměry nadstandardní. Vybral jsem několik fotek z jejich kampaně #bezkonfekce a zkusím je trochu okomentovat, podobně jako jsem to udělal u Drake’s.

kolekce_robin_12_16_9

Mít sídlo na Moravě má i svoji výhodu – krásnou přírodu. I když obleky se většinou fotí v městském nebo business prostředí, mám mnohem radši přírodní scenérii.

robin_kolekce_15

Kromě hnědého obleku, který se k podzimu a spadanému listí přímo nabízí si všimněte i dobře zkombinované denimové košile, která je teď v kurzu. (Pokračování textu…)

Láska za časů Midori

IMG_5982O japonských zápisnících Midori jsem se dozvěděl z článku Tomáše Baránka na jeho skvělém blogu Lifehacky.cz. Nadchnul mě tak, že jsem si obratem musel jeden pořídit. V tu dobu ale u nás nebyly dostupné, takže jsem objednal přes britský e-shop The Journal Shop. Čekání bylo dlouhé, ale moje nadšení nijak neuvadlo, ba naopak. Hned jak jsem ho viděl na vlastní oči, tak jsem věděl, že ho jednou musím prodávat i v Gentleman Store – v srpnu se to konečně podařilo.

Traveller’s Notebook je o trochu složitější než třeba u nás běžné zápisníky Moleskine, proto vysvětlím, v čem se liší a proč mi tolik vyhovuje.

Jak funguje

IMG_5973
Základem Traveller’s Notebooku jsou kožené desky z hrubé kůže, která není povrchově upravená, takže rychle získává patinu. Do nich jsou usazeny 2 gumičky: jednou se desky obepnou, aby zůstaly zavřené, pomocí druhé do nich zajistíte jeden ze zápisníků. Pokud byste v deskách chtěli mít zápisníky 2–3, je potřeba použít další gumičky. Můžete použít jednu záložní, která je v základním balení, nebo si pořídit ty speciální. (Pokračování textu…)

Podzimní inspirace od Drake’s

Že je Drake’s moje oblíbená značka, jste se už dočetli. Dnes mám pro vás několik fotek z jejich podzimního lookbooku. Neskutečně mě baví a skvěle vyjadřují, jak si představuji podzimní oblečení.tumblr_nuavmcFjR01qcf1bio8_1280

Tmavě hnědé sako, středně šedé kalhoty a košile podobná našemu Klementovi. A pro oživení celku kapesníček s oranžovým okrajem.

tumblr_nuavmcFjR01qcf1bio1_1280

Na mně by šála tolik nevyzněla, ale zde souzní s modelovými vousy a barvou pleti.

tumblr_nuavmcFjR01qcf1bio5_1280

Zimním čepicím se vyhýbám jako čert kříži, ale tuto červenou s barevnými flíčky bych překousnul. Na fotce vpravo je takový signature look Drake’s – propínací kardigan pod sakem. Běžný smrtelník jen musí dát pozor, aby nevypadal příliš nedbale. (Pokračování textu…)

Jak vám blogeři lžou a proč potřebujeme Blogerský kodex

Víte, jak to my blogeři ve skutečnosti máme s různými firmami a doporučováním produktů? Dnes to zkusím popsat. I za cenu, že tím otevřu Pandořinu skříňku.

Bezpochyby jste už četli doporučení konkrétního produktu na blogu svého oblíbeného autora. Minimálně zde. Co možná nevíte je, že spousta z těchto článků nevznikla díky přirozené touze podělit se o své zkušenosti s produktem, ale spíš šikovnou snahou PRistů se správným dárkem.

Fashion blogerky (i blogeři) jsou totiž častým cílem různých značek, které skrze ně chtějí propagovat své produkty. Na tom by nebylo nic moc špatného, v tradičních novinách se podobné věci dějí každý den. Problém je v tom, že blogeři se tváří jako “normální lidé” a mnohdy mívají se čtenáři výrazně užší vztah. Jejich doporučení pak může být vnímáno jako doporučení kamaráda či známého, kterému čtenář důvěřuje.

Posuďte sami, jak byste vyhodnotili následující situace:

1) Dobrý kamarád vám doporučí restauraci, kde byl na skvělé večeři.
2) Stejný kamarád doporučí stejnou restauraci, ale večeři dostal zdarma a z každého návštěvníka, kterého přivede, inkasuje provizi.

Kamarád to může myslet nastokrát upřímně, ale pokud do rovnice přidáte komerční zájmy, dynamika celé situace se mění. Podobný princip funguje i u blogerů.

Týká se to kosmetických produktů, košil na míru, mobilů, různých doplňků, všeho možného.

Možná je to jen můj problém, ale jako čtenář bych se cítil trochu podveden, proto se osobně snažím vždy jasně napsat, co jsem dostal zdarma. Vzhledem k tomu, že většinu nabídek odmítám, tak toho zatím moc nebylo; jen svetr od Felipe, sako od Suit & Me a košile od Janka (o které jsem ještě ani nenapsal).

Měli bychom se inspirovat situací v USA, kde přesně na tyto případy mají i zákony – tzv. FTC Endorsement Guide, kde je jasně stanoveno, že blogeři musí přiznat vše, co dostali zadarmo. Doporučuji prostudovat tyto FAQ.

Jak si tedy myslím, že by to mělo vypadat u nás?

Naprosto jednoduše. Stačí jen v dobré vůli vždy přiznat vše, co člověk dostal zadarmo. Není to tak těžké, stačí do článku přidat jednu větu.

Tahle jedna věta ale dokáže narovnat vztah mezi blogerem a čtenáři, který mi v tuto chvíli přijde pokřivený.

Co si o tom myslíte? Věděli jste, že blogeři dostávají věci zadarmo? Vadí vám, když se o tom v článku nezmíní?

Nejdříve muž, potom gentleman

Opravdu málokdy se mi stane, že by mě jeden konkrétní článek opravdu zasáhl a naráz mi změnil náhled na určitý problém. Teď se to ovšem podařilo Brettovi McKay článkem You’ve Got to Be a Man, Before You Can Be a Gentleman. Myslím, že se mu podařilo geniálně vystihnout prapůvod výhrad, které mají různí lidé vůči celému “gentlemanskému hnutí”.

Myšlenka je to jednoduchá, nejdříve musíte dospět v Muže, než se z vás stane gentleman. Problém je, že spousta mladých mužů se mnou v čele tuto fázi přeskakuje a snaží se stát gentlemanem – ať už to znamená cokoliv – rovnou. Pozoruji to už delší dobu a nikdy jsem nedokázal pochopit, proč z někoho sálá taková neurčitá mužná síla (nemyslím svaly) a někdo druhý působí slabě a nemužně. Opět, nemluvím o fyzické síle.

Co jsou vlastně ony znaky mužnosti? Nebo jak definovat “správného muže”? Já přejmu pár bodů z výše zmíněného článku, protože i když na něm nemám co vylepšit, rád bych ho alespoň poslal dál.

(Pokračování textu…)

Rozumná cenová hladina oblečení

Pokud nepatříte k hrstce vyvolených s neomezeným rozpočtem, pravděpodobně máte tušení, kolik různé věci stojí. Kolik dáte za chleba, kolik stojí mléko, kolik dovolená v Egyptě, kolik nová oktávka. Zároveň máte v hlavě i určité rozmezí, které určuje, kolik peněz dokážete za danou věc utratit a sami sobě ospravedlnit. Takové rozmezí samozřejmě existuje i u oblečení. A minimálně u mě má pro peněženku takovou nepříjemnou tendenci: neustále se zvyšuje.

Každopádně je zbytečné kritizovat a hodnotit druhé, že utrácejí za něco, co nám přijde zbytečné nebo hloupé. Záleží na pociťované hodnotě, kterou z daného zboží/služby máme. Pokud je hodnota pro nás vyšší, než daná věc stojí, je vše v pořádku.

Druhým důvodem, proč se alespoň u mě cenová hladina oblečení neustále zvedá, je takzvaná hédonická adaptace neboli člověk si hrozně rychle na určitou úroveň zvykne a příště už chce minimálně stejnou, ideálně vyšší. Na druhou stranu mi to v oblasti oblečení nepřijde tak špatné, pokud se tato touha drží v patřičných mezích.

Zastávám názor, že lepší je kupovat si méně věcí, ale kvalitnějších. Pokud už máte pět obleků v základních barvách standardní kvality, místo dalšího stejně kvalitního “na vystřídání” bych si raději trochu našetřil a koupil o něco kvalitnější. Lepší látku, více ručně dělaných detailů, nechat ušít na míru nebo na zakázku.

No, každopádně, to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem hlavně někde zaznamenat, kolik mi v tuto chvíli přijde normální dát za určité části oblečení, abych se mohl za rok podívat zpátky a zjistit, kde a jak se moje preference posunuly a jakým směrem. (Pokračování textu…)

Kudy vkročit do světa rámových bot

Boty dělají člověka. A taky hodně snadno zkazí celou snahu, pokud jejich výběr podceníte. Je to velká škoda – na trhu je totiž spousta značek, které nabízejí pěkné rámové boty za přijatelné ceny. Sám jsem při výběru dlouho laboroval a některé značky sám vlastním. Pokud nevíte, kudy do světa rámových boty vstoupit, tento přehled značek, se kterými jsem se zatím setkal, vám může být k užitku.

Meermin

O filozofii značky jsem se už rozepsal v recenzi jejich oxfordek.  Prim nehraje tradice, ale inovace. Část výroby probíhá v Číně, čímž je dosaženo nižší ceny bez obětování kvality materiálu. Jejich boty jsou spíše užší, tvar je velmi elegantní a proporční. I s odstupem několika měsíců bych je doporučil. Za své peníze dostanete elegantní, příjemnou botu, která stárne do krásy. (Pokračování textu…)

Jak se zbavit vrásek na botách?

“Ahoj,
Na boty používám napínáky (ne ty ”cedrové“, ale i tak je na nich kůže při použítí napnuta), ale stejně se mi na nich hned udělají ”vrásky“, tím mám na mysli stopy na kůži na špičce v místě, kde se bota při chůzi ohýbá. Většina z mých bot má dlouhou a celou špičku bez prošívání. U všech bot se mi viditelné ”vrásky“ udělají již při prvním použití. Přestože pak hned použiji napínáky, tak je to na nich už pořád vidět. Existuje nějaký způsob, jak se těch ”vrásek“ zbavit?”

Existuje několik faktorů, které míru vrásnění určitým způsobem ovlivňují. Vždy bude záležet na konkrétní situaci – jak bota sedí, z jaké kůže je vyrobena a na tisíci dalších věcí. Rozdíly mohou být patrné i mezi levou a pravou botou stejného páru.

Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias
Staré vyleštěné boty od Radka Zachariáše. Zdroj: Instagram @radekzacharias

Typ boty

Zjednodušeně se dá říci, že boty s hladkou špičkou (tzv. plain toe) a boty střižené z jednoho kusu kůže (wholecut), se budou vrásnit více. Mokasíny oproti nim o něco méně. Konkrétní výsledek bude ale záviset na řadě dalších faktorů. (Pokračování textu…)

4 důvody, proč nenosit barevné tkaničky

Za posledních pár let jsem prošel mírným názorovým vývojem, co se různých částí oblečení týká. Již kompletně nezavrhuji džíny a tenisky, od barevných ponožek jsem se přesunul k jednobarevným a stejně tak už nemám ani jedny barevné tkaničky. O těch bude dnešní článek.

Myslím si, že barevné tkaničky prostě nejsou pěkné. Nepřidávají celku žádnou estetickou hodnotu, spíše ho vulgarizují. Pěkné a vyleštěné boty zbytečně shazují, k obleku se nehodí, obecně nejsou potřeba.

Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin
Pěkné boty bez barevných tkaniček. Zdroj: Instagram @shibumiberlin

Když už jsem to ze sebe dostal, můžeme to probrat s chladnou hlavou. Mám několik argumentů, po jejichž přečtení snad své stávající barevné tkaničky z bot vyšněrujete, případně nebudete smutnit, že žádné nemáte. (Pokračování textu…)

Alois Holiš: Dělám to pro lidi

S panem Holišem, ředitelem firmy Janek,  jsem měl možnost potkat se v Rožnově pod Radhoštěm v sídle společnosti. Udělal na mě dojem dobrého, poctivého a možná příliš skromného podnikatele. Povídali jsme si o výrobě košil na míru, pozici Janka v Čechách i zahraničí a sebevědomí nás mladých. Předávám mu slovo.

Alois Holiš 3

Původní profesí jste ekonom, jak vás napadlo pořídit si fabriku na košile? Čistě obchodně, nebo vás táhlo srdce?

(smích) Po pravdě, celé moje rozhodnutí bylo o tom nedělat od rána do večera na cizím, ale na svém. Tenkrát (rok 2001) jsem měl velmi lukrativní místo a o peníze mi až tolik nešlo. Byl jsem mladší a šel jsem do toho po hlavě, rizika jsem ale trochu nedomyslel. Koupil jsem firmu, která nebyla v dobrém stavu. Výsledky nebyly špatné, ale… Nebylo to o ideálech a o díře na trhu, šlo o profesní důvody, chtěl jsem zkusit něco sám. To, že můj děd byl vyhlášený krejčí, který šil perfektní obleky, s tím tehdy nesouviselo. V průběhu 15 let jsme vybudovali snad největší výrobu pánských košil na míru u nás. Podařilo se nám dostat do Czech 100 Best a každým rokem se posouváme v žebříčku nahoru. Letos jsme skončili někde kolem 40. místa.

Všichni nemohou jen prodávat – někdo musí i vyrábět

Tato historie mě velmi zajímá, už jsem se dozvěděl, že jste fabriku koupil v roce 2001. Předtím už to nějak fungovalo?

Fungovalo, firma byla založena v roce 1990 člověkem, který košile do té doby nikdy nedělal. Viděl na místním trhu díru a tak ji zacelil, ale hlavně šil konfekci pro značky do ciziny. Tehdy tady byly různé značky, které Vy si už ani nemůžete pamatovat. Šohaj – to ještě nějak existuje, Joka, a plno dalších. Košile se většinou šily pro vojáky a to, co tady bylo, bylo otevřeně řečeno katastrofální. Češi byli tehdy levná pracovní síla. Tak okolo roku 2000 to skončilo a všichni odcházeli šít dál na východ. My jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Zaměřili jsme se proto na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, po kterých byla ve světě poptávka. Věděl jsem, že s levným dovozem se soupeřit nedá. Téměř úplně jsme opustili konfekci – začali jsme šít měřenky a to zachránilo výrobu i značku. Obrovský problém je v tom, že brzy nebudou šičky – školství nám nové nevychovává a věkový průměr švadlen nám tak roste. (Pokračování textu…)