Yearly Archives: 2012

Jak bych chtěl psát o stylu

Asi si pamatujete na některé mé prvotní články. Mísila se v nich nabubřelost a kritika smísená s čerstvě nabytými teoretickými znalostmi.

Už jsem jinde.

Nepíšu sice tolik, jako jsem psal; času je málo a píšu převážně jinam, ale když už psát budu, chci psát jinak.

Módnímu peklu patří velký respekt za to, že na českém internetu dokázalo rozvířit poměrně širokou debatu o oblékání. Nicméně už i ten název vychází z pochybných kořenů.

Přiznávám, je to zábava číst hejtovací články o slečnách s podprsenkami u ramen, lezoucími kalhotkami, v nemožných mundúrech a tak dále. Ale je to k ničemu.

To málo, co v současnosti vím, jsem se nenaučil tím, že bych furt dokola četl o tom, že nemám nosit rejoicky. Ne. To málo jsem se naučil tím, že jsem četl, jak se o svoje boty postarat, jaké typy bot konkrétní lidé doporučují jako základ botníku, jak poznat kvalitní svetr, jak vypadá dobře padnoucí košile atd atd.

A hlavně si tříbil smysl pro estetiku pozorováním stovek a tisíců fotografií dobře oblečených lidí. Nejsem žádný přirozený talent (to dobře víte). Všechno, co vím o oblékání a stylu, mám naprosto vydřené.

Což je poměrně neobvyklé, protože většinou mi všechno šlo samo od sebe. A když nešlo, tak jsem to prostě nedělal.

Ono je to i tak nějak lidsky hezčí. Pozitivnější. Skoro až sluníčkové, ale tomu stavu se chci vyhnout.

Konkrétní příklad. Nedávno jsme byli Na Příkopech fotit hezky oblečené lidi do článku pro Žena.cz. Byli jsme ze začátku trochu nervózní, jak asi lidé budou reagovat, ale rychle jsme se otrkali.

A jak myslíte, že lidé reagovali? Byli potěšeni, zapózovali nám a skoro bych se vsadil, že měli o hodně lepší den. Prostě jsme jim udělali radost.

A teď si představte, že bych někde na zastávce pokoutně mobilem fotil módní příšernosti. Asi se nezeptáte člověka přímo, jestli si můžete vyfotit, jak je strašně oblečen. Místo toho ho budete špiónsky fotit s provinilým pocitem a pak si ventilovat svoje ego na internetu.

To není cesta, kterou bych se chtěl vydávat.

Nákupy III: Loake Aldwych Dark Brown Suede

Když jsem se v mládí rozhodoval, jaké druhé letní boty si pořídit, nějaké semišové byly pro mě jasná volba. Potřeboval jsem nějakou obuv, se kterou bych mohl chodit i o víkendu v Trutnově (odkud pocházím) a nevypadal asi o 5 tříd overdressed.

Zvažoval jsem ještě mokasíny, ale trochu jsem prošvihl načasování a letos bych je už moc neunosil, klasické černé polobotky, ale ty bych mohl nosit jen k obleku, který obleču jen párkrát za rok, nebo jednoduché tan polobotky bez brogue (dírkování), ale ty by byly zase moc podobné současným Strandům.

Výběr padnul na model Aldwych v tmavě hnědé semiši, které se vyrábějí na stejném kopytě jako Strandy, takže nebyl problém s objednáním velikosti, protože konkrétně tento model nemáme v nabídce. Nabízíme tmavě hnědé a barvy tan.

Při prvním nazutí jsem zažíval naprosto stejné pocity jako u Strandů, ale to se dalo čekat. Prostě potřebují více dní na rozchození. Jako takovou specialitku jsem si do nich našněroval bílé tkaničky, které nám zrovna přišly od Loake. A musím říct, že vypadají skvěle.

V běžném světle vypadají mnohem lépe – není na nich vidět každé smítko.

Pořídil jsem si k nim i voděodpuzující sprej, čistič na semišové boty a speciální kartáč na semiš. Bohužel kromě čističe jsme měli všechno vyprodané, takže jsem musel protrpět návštěvu Deichmannu. Čekal jsem tam asi 15 minut ve frontě, prodavačky zrovna střídaly směny, ale tu odcházející nenapadlo ještě chvíli vydržet, když tam čekalo tolik lidí. Koho by taky zajímala nějaká spokojenost zákazníka, když “tady jenom pracuju”, že?

To jen takové povzdechnutí nad přístupem většiny prodavaček a prodavačů.

Už přemýšlím nad dalšími botami na podzim. Vidím to na nějaká semišová perka, nebo ještě jedny vyšší boty podobné mým Herringům…

Nákupy II: Loake Strand Tan

Nevím proč, ale u bot se mi prostě nejvíce líbí barva tan. Je tak vcelku logické, že i mé druhé kvalitní boty byly v této barvě.

Po zimních vyšších brogue boots Barker Harrison jsem si pořídil Loake Strand. Objednal jsem si velikost 6,5, kterou jsme v Le Premier neměli zrovna na skladě, takže jsem jen čekal a modlil se, že mi budou.

Když konečně dorazily, nazul jsem je a myslel, že se zblázním, protože mi byly takzvaně kriticky malé. Nebo jsem si to aspoň myslel. Boty byly ale objednané přímo pro mě, zaplacené, takže nebylo cesty zpět. (Možná by cesty zpět bylo, ale nechtěl jsem to ani pokoušet.)

Prostě jsem je zkoušel po troškách rozchodit a musím říct, že se zadařilo. Ukázalo se, že na první pohled naprosto malé a všude tlačící boty mi po rozchození sedí naprosto dokonale. Teď už je mám jako druhou kůži.

Zažil jsem s nimi už spoustu akce – mimo jiné několikero tanečních zábav a pořád drží naprosto skvěle. Jen se mi při převozu v ochranných pytlíčcích na pravé botě utvořila poměrně viditelná světlá skvrna. Tu budu ještě muset nějak zlikvidovat.

Strandy jsou na kopytě Capital v šířce F – nikdy jsem svoji nohu moc nezkoumal, takže jsem neměl důvod myslet si něco špatného, obzvlášť, když mám tak komicky malou nohu. Vypadá to ale, že mám poměrně široké chodidlo a vyšší nárt. Takže příští boty by měly být zřejmě v šířce G.

Jak se rodí styl

Každý muž, který se rozhodne lépe oblékat (ne rifle a mikina), nutně narazí na odpor okolí. Je totiž těžké konečně vidět, že existuje alternativa, není nutné se podvolit pohodlnosti a “sportovní eleganci” a vypadat přitom skvěle.

Stačí vydržet a uvidíte, že zvítězíte. Přeměna má většinou 4 rámcově určené fáze. Píšu z vlastní zkušenosti (tím neříkám, že už jsem na čtvrté úrovni) :-).

Fáze 1: Experimenty

Nejdřív začnete experimentovat. Místo mikiny si vezmete svetr. Pořídíte si kvalitní boty. Možná barevné tkaničky nebo ponožky. Potýkáte se s nejistotou. Začnete číst Muže v Česku.

Po chvíli se experiment stane rutinou. To ale nevadí. Nový směr se vám zamlouvá. Chcete jít dále.

Fáze 2: To myslíš vážně?

Ve druhé fázi se už váš šatník začíná radikálně měnit. Vytahané rifle nosíte jen na zahradu, kupujete chinos. Děravé ponožky nemáte žádné, naopak většina je barevných. Polyesterové kravaty leží na dně popelnice (nebo v charitě), začíná se vám plnit skříň hedvábnými.

Není to sice ještě dokonalé, děláte některé chyby, ale jste na správné cestě.

V tento okamžik už lidé vědí, že jste “ztraceni”. Že už se k riflím a mikinám nevrátíte. A začínají se o to urputněji bránit. Diví se, kolik peněz dokážete utratit za “takové blbosti”, posmívají se vašemu novému stylu, jejich realita je narušena.

Fáze 3: Nepolevovat!

Postupem času začnou ale kritické hlasy polevovat. Z jednoho prostého důvodu – vypadáte skutečně dobře! Sluší vám to a lidé (hlavně ženy) si toho začnou všímat.

Máte už všechny základní kusy oblečení – zimní kabát, jarní kabát, několikery boty, různé kalhoty podle formálnosti, padnoucí košile minimálně na každý den v týdnu atd.

Možná stále ráno trochu bojujete se sladěním kravaty a košile, ale většinou se trefíte dobře.

Fáze 4: Vítězství – zrození stylu

Ve čtvrté a poslední fázi již dokonale ovládáte veškeré základy a pěstujete si svůj originální styl. Možná vás baví motýlky, askoty, kapesníčky, klobouky, cardigany, je to víceméně jedno.

Víte, co děláte. Máte styl a vypadáte skvěle. Teď už jen, aby si toho všiml i The Sartorialist a někde na ulici v Miláně vás vyblejsknul.

Na závěr ještě ocituji několik skvělých komentářů, které se objevily pod článkem Tohle chceme vidět na českých ulicích… a které by neměly zapadnout.

Honza píše:

Další problém je že v mém věku nosí každý tenisky, tričko, rifle a mikinu( mám je také). Ale třeba na zimu jsem si koupil kožené kotníkové boty, k tomu šedý kabát a do něho svetr s vysokým límcem… Byl jsem z toho nadšený a hned v pondělí vyrazil do školy, kde k mému užasu jsem místo obdivu sklidil spíše veliký posměch typu ” ty boty jsou dámské ne?” nebo ” ten kabát máš po dědovy”, vcelku se ani postupem času nedivím že mě tak brali. Do školy chodím na kraji jižních čech kam se moda ještě nedostavila a proto jsem vypadal jako “blbeček”. A to je mé největší dilema:( strašně rád bych nosil saka, košile ale v tomto prostředí se to nedá…

Kuba píše:

Řekl bych, že problém, jak se lidé dívají na jiný typ oblečení než nosí 95% populace, se nebude týkat pouze jihočeského kraje… Chodit, jako muž, třeba v saku, chinos atd. už je celkem dost exotické i na běžných vysokých školách u nás. Jsem z moravskoslezského kraje a vím jaká je situace asi na 4 zdejších VŠ… Každopádně jsem po škole nastoupil do průmyslového podniku a např. v obleku zde chodí oblečen pouze TOP management, už střední management chodí v riflích, bundách, nevkusných košilích atd. Když jsem zde začal nosit kapesníček v saku, tak jsem si taky vyslechl pár zajímavých poznámek… je to hold o tom, že místní lidé nejsou na nic takového zvyklí. Člověk se však nesmí zaleknout a měl by nosit to co chce a líbí se mu.

Chori píše:

Ano, pokud se člověk neobléká nevkusně a stádně, pak se občas s blbými kecy setká. Tady se ukáže právě i ta osobnost, zda zůstane věrný tomu, co se mu líbí a o čem je přesvědčen, nebo raději ustoupí tlaku většiny. Já si říkám, že člověk se nikdy nemůže zalíbit všem. Lidem, o které stojím, s těmi je to v pohodě, a pokud jde o ostatní, tak si aspoň přitáhnu ty, kde je potenciál, že smýšlí v určitých věcech podobně (byť třeba sami chodí jako těch 95%, ale líbí se jim elegatní oblečení, jen sami nemají odvahu, nebo chuť se do toho oblékat – přeci jen zmuchlané rifle a triko nevyžaduje takovou údržbu jako saka, oblekové kalhoty apod.). A nebo to jsou lidi poněkud jiného zaměření, o něž ani nestojím, abych přitahoval jejich pozornost. A ti ať si to kritizují, ať již nahlas nebo ve své hlavě. Stejně to nijak neovlivním a rozhodně to nebude typ lidí, se kterým bych chtěl mít mnoho společného. Ve skutečnosti je to stejně spíš projev určitého typu závisti, či žárlivosti, třeba na to, že sami neumí vybočit z davu a uvnitř je to štve.

Josef píše:

Pamatuji se, jak jsem dostal k mým 18 knihu Dokonalý Gentleman of pana Roetzela, psal se rok 1999 – už tehdy jsem viděl, že to co bylo v ní na fotkách byla pravá elegance a to co jsem pak vídal na ulicích bylo jak zlý sen, nikdo tohle v té době naprosto nechápal a je pravda, že přijít tehdy na gympl v třeba v chinos a ve svetru, když v té době největší místní ikony nosily velké mikiny s ještě větší fajfkou Nike přes celá záda, by se s pochopením naprosto nesetkalo. Ale alespoň jsem si tohle uvědomoval a když teď můžu, tak se snažím přibližovat tomu, co je v zahraničí zcela běžný standard, i když tady je to možná zatím stále spíše nechápáno.

Musíme vytrvat v našem úsilí a nenechat si to hnusit tím, že okolo nás jsou lidé, kterým to nedochází… bohužel spíše mě zaráží reakce českých žen, že tohle nedokáží ocenit (většinou)…

Hana píše:

Vážení muži, nenechte se prosím odradit reakcemi okolí, ostatně neumím si představit, že by mi jako ženě imponoval muž, který si neumí stát za svým… Já sama jsem začala měnit přístup k odívání také až téměř před třicítkou, a teprve když už to mému muži bylo opravdu divné, promenádovat se vedle ženy v šatech a lodičkách v odrbaných sportovních hadrech, řekl si o poradu a začíná se proměňovat také. Řeči o penězích neobstojí (mimochodem manžel v invalidním dochodu, můj plat je průměrný, máme jedno dítě), nemusíte přece od jeansů jít hned nakupovat tu nejdražší eleganci. Stačí pro začátek měnit styl a prostě někam směřovat, ono se to bude postupně nabalovat… My jsme začli nákupem v obyčejném Brněnském C&A, Baťovi apod. v odbobí slev, ale přesto – muž v chinos, plátěné košili, svetru či bavlněném saku, mokasínách a kožené tašce vypadá naprosto jinak než v orvaných jeansech, triku, mikině a stoletých trekových botách. Dalším krokem byla cesta do Německa v období slev, vlněné svetry jsme nakoupili přes internet na woolovers.com, objevili jsme secondhandy s obsluhou, která umí poradit lépe než kdekterá prodavačka v “nóbl” Vaňkovkovém obchodě. A z reakcí na českých ulicích doporučuju nedělat si hlavu, naše země je v tomto směru opravdu ještě batole.

Zdroj obrázků: The Sartorialist

Jaký si mám koupit kabát?

Právě jsem se vrátil z Hradu… vlastně obhlídky výprodejů v českých obchodech a jsem zklamán. Peníze na kabát jsem dal dohromady až teď, což je zřejmě pozdě, protože už jsem v žádném obchodě nesehnal svoji velikost kabátu.

Prošel jsem celé Arkády a nic. Internet je tedy pro mě jasná volba.

Prošel jsem asi 300 kabátů, ze kterých se mi líbilo tak 30. A z těch jen 4 měly požadovanou velikost.

Na konci článku bude anketa, kde mi můžete doporučit, který bych si měl koupit. Tak na 80% se podle toho zařídím.

Mens Lined Pea Coat (Reefer jacket) Navy

Mens Lined Pea Coat (Reefer jacket) Navy

Klady:

  • neutrální navy barva
  • poměrně krátký

Zápory:

  • moc se mi nelíbí
  • jen 75% vlny, 25% polyester

Mens Lined Pea Coat (Reefer jacket) Charcoal

Mens Lined Pea Coat (Reefer jacket) Charcoal

Klady:

  • líbí se mi barva
  • kratší

Zápory:

  • možná bude vypadat špatně s tmavě šedými kalhotami (moje oblíbené)
  • jen 75% vlny, 25% polyester

Mens Royal Oak Pea Coat in boiled wool

Mens Royal Oak Pea Coat in boiled wool

Klady:

  • jednořadový
  • 90% vlny, 10% polyester
  • líbí se mi barva

Zápory:

  • mírně vyšší cena

Grey check over coat

Grey check over coat

Klady:

  • zajímavý vzor
  • 100% vlna
  • zeštíhlený pas

Zápory:

  • delší – možná by na mě vypadal divně (je mi 19 let)
[poll id=”2″]

Otázka na závěr: Měl bych si koupit lined, nebo unlined kabát? S podšívkou nebo bez? Nejsem nijak zimomřivý a letošní zima není úplně krutá, takže zvažuji i bezpodšívkovou variantu.

Samozřejmě, pokud máte tip na nějaký kabát, který myslíte, že by mi mohl vyhovovat, klidně piště. Velikost 48 (ČR), nebo 38″.